Hospoda na naší vsi není vůbec fyjalová. Z části je zatím jen světle hnědá a dává tím nejednomu z hostů šanci vyloupnout se na chvíli z vlastní sociální bubliny. I když...
Ve všední den je návštěvnost v naší hospůdce více méně sporadická. Jde o návštěvnost srovnatelnou s návštěvností výstavy o vlivu horké páry při žehlení límečků smokingových košil. Žádné davy. Spíš jen slezina skalních, co si o "páře" dokážou notovat den po dni s vehemencí a nadšením údernice Lydie Korabelnikové.
Zato v pátek...to je jiná. Hospoda hučí, kytary drnčí, pípa nemá šanci odpočívat a panáčci jsou na pultu doplňovány téměř rychlostí světla. A proto si v pátek musím u pípy nějakou chvíli počkat na naplnění našeho džbánku.
Jedno malý "na čekanou" dostanu obratem, a tak se opřu o bar, pozoruju okolí a uši dostávají naloženo, co se do nich vejde. A že je co konzumovat...
"Kurva, Aleno, nelej do to mě jak do studny." podotkne chlap velkej jako Říp. Pak se zakloní a v jeho hrdle zmizí obsah dalšího kalíšku. "Kde na to mám brát peníze?" vysloví poté, co se celá ta hora po nálevu kořalky otřepe jako pes, kterej vyleze z rybníka.
"Musíš víc makat, Milane, když chceš lejt jako mužik." odpíchne odpověď servírka od známé filmové hlášky a do skoro plných půllitrů, které má po ruce, doplňuje z pípy plzničku echt na míru.
"Kdyby nás Brusel" pustí se do filozofování pan Říp, "tolik nedrtil, stačila by mi práce jako tenkrát. Bylo na všechno. Na nájem, na auto, na jídlo i na pivo." vysvětlí nahlas pan Říp všem ve výčepu a já si potichu upiju lahodně hořké plzně z mýho bucláčku.
Pan Říp pak vezme kolem ramen kamaráda z mokrý čtvrti, skoro se k němu v lehké opilosti přitulí a hlasitě a odhodlaně dodá: "Referendum o vystoupení z únyje!" a znovu hrdlem prožene další kořalku.
Servírka Alena se lehce pousměje, dolévá stále míry do půllitrů pod pípou a ... "Milane..., že ty jsi zapomněl, že referendum už bylo, že jo? a usměje se směrem ke mně. "Hned to bude, tvůj džbánek už je na řadě."
Pan Říp se ale jen tak nedá!
"Jenže to byla úplně jiná únyje!" přitáhne do placu známou mantru.
Servírka Alena jen lehce pozdvihne obočí a nožem srazí pěnu přetékající z půllitrů na mřížku po pípou.
"Jak dlouho je s tebou Vlasta?", zeptá se servírka pana Řípa a pořád pokračuje ve své činnosti.
"Co sem pleteš Vlastu?", ohradí se dotazovaný.
"Dlouho, viď? jede si svou servírka. "A tys byl před těma čtyřiceti lety taky jinej. A vyhlašuje teď Vlasta nějaký referendum vašeho života? Nevyhlašuje. Tak se zklidni." zarazí další dišputace pana Řípa servírka Alena. "Mě taky nebaví tě skoro každej večer vytáhnout před hospodu, když chci zavřít. A druhej den? Pustím tě dál a naleju ti. A bez referenda! "Tady máš ten džbánek, Marku." posune směrem ke mně náš domácí zásobník na skvěle natočenou plzničku.
Dopiju svoje "na čekanou", vezmu džbánek za ucho, zaplatím a vyjdu ke dveřím.
Za sebou ještě slyším pana Řípa.
"Jaks to myslela s tou Vlastou?", ptá se znovu servírky.
"To nepochopíš." zazní odpověď. "Hlavně nevypisuj žádný referendum. Bůh ví, co bys podepsal."
---
Hospoda na naší vsi není vůbec fyjalová. Z části je zatím jen světle hnědá a dává tím nejednomu z hostů šanci vyloupnout se na chvíli z vlastní sociální bubliny. I když...
