Proč máme pořád dokola chuť všechno vysvětlovat jenom tak, jak bylo všechno kdysi vysvětleno nám? Ano, nehty se kousat nemají. Ale je to varianta.
Taková ta kavárna s výlohou, kdy lidé sedí na vyvýšeném stupínku u skla a z jeho druhé strany je míjejí lidé na ulici.
Taková ta nálada starých francouzských filmů, kdy ona je nešťastná, sedí v kavárně u výlohy, přes kterou stékají kapky deště a kterou míjí muž ve volném světlém kabátu a novinami si před deštěm kryje hlavu.
U stolku ve včerejší kavárně maminka s holčičkou. Obě na talířcích před sebou velmi vyladěné dortíky. Maminka se šlehačkou. Holky se holt někdy takhle spiknou.
Sedím u stolku hned za nimi. Vidím skrz výlohu do ulice stejně jako ony.
Dvě deci vychlazeného rulandského šedého. V poledne. Jen tak. Protože je chuť.
Na chodníku před výlohou běžný den. Auta. Lidi a psi. Milenci i sráči. Slunce se prodírá skrz mrak tam někde nahoře. Shon. Nastavené tváře i skrývané obličeje. Díky sklu potlačený zvuk pouličního ruchu. Vlastně ten zvuk slyším jenom proto, že ho už léta znám.
Pohled z kavárny přes velké okno výlohy směrem do ulice vypadá jako filmové plátno. Lidé v kavárně jsou diváci. Lidé na ulici herci.
V kavárně klidné ticho, které hladí dotýkáním kláves Nina Simone a její Mr. Bojangles. Strašně rád tuhle písničku nechám vplouvat do mých uší.
Zbytečně rychlý pohyb na ulici paradoxně ladí s línou melodií a hlasem jako Nutella, který v těle Niny S. vykvetl do něhy.
Vychutnávám si ojedinělé chvíle, kdy má muzika sílu změnit to, co bez ní vidíte tak nějak normálně. Běžně. Skoro si toho nevšimnete.
Do prostoru výlohy neočekávaně mezi všechny ty zdravé a dravé vstoupila žena a k ní za malou ručku přilepená jiná holčička. Nešli na spolu na dortík. Jen tak spolu pomalu fungovaly.
Maminka se usmívala, ale její sevřené rty prozrazovaly, že nemluví.
A ta za ruku vedená holčička zase nechodila. Vznášela se na pokroucených nožkách a volná ruka v jakési křeči opisovala do vzduchu kolem ní různé vzkazy. Vzkazy, které neumíme číst, protože často od lidí s postižením odvracíme oči, nebo je naopak soucitně hladíme našimi řasami pochopení.
Zdravá sebevědomá maminka vedla po ulici dceru, která neposkakovala tak, jak to malé holky dělají. Létala.
A do toho v tichu kavárny rozčísnuté občasným cinknutím lžičky o talířek Nina Simone a Mr. Bojangles.
"Ta holčička tancuje?", zeptala se u stolu sedící holčička v roli diváka před výlohou a podívala se na maminku, která ke svým ústům přibližovala lžičku vrchovatě naplněnou šlehačkou.
Její oči ale směřovaly ven, za sklo, k jiné ženě, které život šlehačku na lžičce často neservíruje.
"Ano, tancuje", odpověděla jenom a lžička zůstala viset v prostoru mezi kavárenským stolem a jejími v tu chvíli krásně smířenými rty.
https://www.youtube.com/watch?v=eAW3y5l6Dm4
