Smrt Garcíi Márqueze právě v tomto období dává naději. A když dává naději smrt, děje se opravdu něco výjimečného. Výjimečného tak, že bysme to měli všichni čapnout za pačesy.
"A ne, že s sebou přivezeš noubuk, žádná práce. Jenom maminka, jasný?", zakončila máma tu část dialogu, kdy nadiktovala, abych přivez rybu a pecen chleba. "Nic jinýho nevoz, všechno tu mám."
"Rybu a pecen chleba? Nic víc?", potřeboval jsem se ujistit.
"Dyť ti řikám, že tu všechno mám. Možná si nepochutnáš jako u Paukerta, ale to je jedno. Takže pecen chleba a rybu. Fertig.", zakončila mé ujišťování máma.
Začínaj Velikonoce - plné každodennosti a něčeho extra zároveň.
"Umřel Márquéz", řekl jsem.
"Já vim. A umřel dobře, teda - včas", suše podotkla.
"Umřel včas? Jak jsi na to přišla?", opět jsem se dostal na území pochyb.
"No před Velikonocema, přece. Vzkříšení. On vlastně neumřel, jen si odskočil se trochu zrelaxovat - stejně jako ten před ním.... Vyštramandí se a počkej v úterý....", řekla tajemně.
"V úterý po Velikonocích? No tak to ho, tuším, k snídani čeká chleba s vajíčkovou pomazánkou a k obědu koprovka s bramborem a vejcem.", začal jsem fantazírovat. "K večeři namísto hostie vsune do úst poslední porci lehce vysušený nádivky...."
"No...a není to nebeský bejt vzkříšenej vajíčkovou pomazánkou z velikonočních vajec? Může bejt něco krásnějšího?", přistoupila máma na mojí hru.
"Vlastně nemůže. Bejt vzkříšenej v době, kdy se stromy zelenaj radostí a barvy vítězej nad zimní šedí, to bych se skoro bál, že se vzkříšení nekonalo. Že jsem už přímo v ráji!", rozplýval jsem se představou sebevzkříšení v těchto dnech.
"Takže umřel včas!", zaoblila matka moje romantický představy do pevného tvaru kvádru.
A dodala, "...takže pecen chleba a rybu a noubuk nech doma. Sundejte se už hergot z toho věčně pracovního kříže! Máte skvělou příležitost."
JEĎTE TAM, KDE VÁS MAJÍ RÁDI A KDE VŠECHNO OSTATNÍ (KROMĚ VÁS) MAJÍ. PRÁCI NECHTE ODPOČÍVAT. SUNDEJTE SE UŽ, HERGOT, Z TOHO KŘÍŽE A ZAŽIJTE NEBESKÉ SEBEVZKŘÍŠENÍ!
VŠEM KRÁSNÝ VELIKONOCE...
