Když se buran po pár dnech zase dostane do Prahy, je trochu vyděšenej. Jednak je tu kravál, modro a pak se tu mezi lidma pohybujou nový prototypy náplavkových hipsterů...
Tak nejdřív je třeba se dobře zorientovat v nové Praze modré. (ODS by zamodření Prahy měla využít v aktuální kampani pro podzimní volby. Praha je modrá - vše již nachystáno!!!!)
Blue lines nemilosrdně a často vychcaně křížej plány parkujících řidičů. Tam, kde bylo ještě před prázdninama možný po půlhodinovém kroužení a čekání na opuštění nějakého zabraného místa zaparkovat, jsou najednou modrý lajny. Ale jak jste buran, tak je nevidíte a jásáte a poskakujete na sedadle jako debil, protože v místech, kde se dříve bojovalo, je najednou NĚKOLIK volnejch parkplaců vedle sebe a to přímo s výhledem na řeku! Projevil jsem za volantem kvantum radosti stejnou měrou, jako když by někdo nabídl našim "topmodelkám" a klukům od fashionu deset litru koriotuku pro modelovaní jejich ksichtíků ouplně zdarma.
Čáry jsem zaznamenal, až když jsem vystoupil. A tak jsem došel k takovýmu tomu komínku na chodníku a zjistil jsem, že platit lze jedině kartou. Myšleno platební, ne černým Petrem... Ten už byl rozdaný! A protože jsem kartu nechal doma a pospíchal, nezaplatil jsem. Konec konců - ani jedno auto v lajně u řeky za oknem nemávalo žádným průkazným lístkem o úhradě za postávání mezi modrými lajnami.
"Vono je to posraný, co?", zaneslo se mi do uší a já si všim dvou chlapíků, co umolousanejma rukama balili cigáro. Seděli přitom na okraji chodníku a u nohou měli láhev rumu. "Born to be wild" - jako by se neslo nad našima hlavama...
"Vono je to hlavně modrý, pánové.", chtěl jsem kulantně podanou odpovědí zamezit dalšímu dialogu, protože rušit chlapy v pití rumu a balení cigaret kolem devátý ráno ve všední den je fakt chucpe.
"Modrý a posraný.", mudroval ten asi starší (blbě se to v takovym případě odhaduje), volíz ubalenou radost a s ní i prsty, který vypadaly jako namočený do théru. Tak byly černý.
"Ale aby nám tu dali lavičku, to ty hajzlové ani nenapadne, Jardo. Asi jim budeme muset jít zase na radnici udělat ten náš meziplanetární karaok. Pamatuješ na jaře?", plácnul Jardu po ramenou, až se Jarda rozchrchlal a nudle mu z nosu a huby lítaly daleko přes řeku a mířily někam ke skále pod Vyšehradem.
"Ty vole, to víš, že jo.", řek Jarda a rukávem, se kterým snad večer před posezením u rumu a cigára vytíral halu hlavního nádraží, si všechny nudle ulpělý na jeho obličeji rozmazal po ksichtu jako malej Jarda.
Nedalo mi to.
"Co je meziplanetární karaok?", zeptal jsem se a nabídnul oběma cigára z mojí krabičky se zvířátkem, který vydrží dlouho bez pití, ale asi jen krátce bez tabáku.
"Óóóóó, děkuji.", řekl zvořile ten, co o meziplanetárním karaok začal mluvit.
"Voni nás ty kurvy (tak to fakt řekl!) vyhnali na jaře z centra a pak jsme se dozvěděli o tom hnutí hudebníků z ulice, tak jsme se k nim přidali."
Jarda hulil velblouda a dým z něj urychloval proces schnutí holubů uhnízděných po jeho obličeji.
"Jarda v Kotvě ukrad v hračkárně foukací harmoniku a já u popelnice našel starej hrnec a už jsme měli band. Chápeš, kámo? Kompletní band.", smál se pan Karaok a pokračoval.
"A pak sme zašli na radnici a na chodbě spustili ten náš meziplanetární karaok, jako že zpíváš a vlastně si to vymejšlíš a jen k tomu musíš, to ja jasný, kámo, umět hrát na nějakej nástroj a eště jsme říkali: Nechte nás hrát na ulici. Nechte nás hrát na ulici. Viď?", podíval se láskyplně na kamaráda.
Jarda se znovu, snad i z již zapadlé vzpomínky, radostí rozchrchlal a holubi dostali další dávku svobody - bohužel.
"A pak na nás Krnáčová poslala sluhy a ty nás chtěli vyhnat, ale, Jardo, že je to tak?, my jsme se nedali a udělali jsme ještě přídavek. Jinak já sem Venca.", podal mi Václav Karaok ruku a já přijal. "Stejně jsme neměli co na práci (to mě fakt rozesmálo!!!!), tak co.", uzavřel vysvětlení toho, co je meziplanetární karaok.
"Takže vy jste hráli na radnici a už se znáte s Krnáčovou?", zeptal jsem se těsně před tím, než jsem se definitivně rozhod nechat auto za modrou bez parkovacího lístku.
"My se s ní neznáme, my jsme jí jen zpívali tam u ní.", přiznal Jarda.
"Hele, víš jak", řekl zase Venca, "my do politiky neděláme. Ty jo?"
"Já taky ne, naopak, ani neplatim za parkovaní...", přivřel jsem špiónsky oči a chystal se k odchodu.
"Hele," řekl Venca, "my tu jsme celej den. Nemáme co na práci. Tak my ti to pohlídáme. Dej sem klíčky, kdyby přijeli benga, abysme mohli na chvíli odjet.", řek na férovku.
Lehce jsem znervózněl, i když logiku to dávalo.
"Si dělám prdel, viď, Jardo?", uklidnil mě Venca, když poznal, že mě vyplašil.
Jarda si pěkně chlapsky krknul, postavil se na rozviklaný nohy, dal ruce v bok, zaklonil se, hltnul z lahve rumu a pak spustil: "Je naprosto nez byt néééé, aby nebe bylo blan kyt nééé...", a začalo drobně pršet a já se vydal za prací...
