V našem oblíbeném Lidlu jsem si připadal jako na maškarním plese. Benátský karneval se letos nekonal, ale i tak je všude možně zahlédnout lidi se "škraboškami" a v Lidlu i jinde navíc s dlaněma v igelitovejch pytlíkách...
Josef si po ránu pustil nějakej jazz, posunul v obejváku stolek lehce šejdrem a z ložnice na koberec přenesl čínky a další mučidla, kterýma si za doprovodu Milese Davise dělá tělo pěkným.
Já zůstal v posteli a podíval jsem se, jak pro lidi cvičí Darinka. Pokoukání to bylo pěkné a tak, abych nebyl za úplného lempla, jsem opatrně ještě v pelechu protáhl nejdříve obě ruce, pak jsem napružil co to šlo moje starší haksny a přečetl si zprávu o tom, jak Nela Slováková ukradla implantáty vlastní sestře... Doufám, že jí je nevyrvala rovnou z hrudi.
Pak jsem se pomalu přesunul pod sprchu do koupelny a ještě pomaleji jsem zůstal pod proudem horký vody, protože jsem někde četl, že horká voda zabraňuje šíření coronaviru. Ještě prý pomáhá inhalování soli. A proto máme dneska v plánu shopping! Soli jsme doma měli poslední pytlík, kterej nemá kapacitu zaléčit, věřte mi, dva dospělý chlapy.
Času na přemýšlení o všech možných variantách léčby Covidu 19 jsem měl móře, Sprchoval jsem se v době, kdy jsou české army vyhrazeny výlučně důchodcům. My budeme vpuštěni až po desáté hodině.
Po krátké a skromné snídani (jak taky jinak v době nouze...) jsme sbalili tašky, Stelle do pelechu hodili oškrábanou mrkev a osedlali našeho Olafa.
Vír karnevalu jel v Lidlu na plný pecky.
My se do davu ponořili s našimi doma vyrobenými škraboškami a černými jednorázovými gumovými rukavicemi na rukou. Trošku jsem se bál, že na mě někdo z mužů nebo žen křikne: "Háky!", "Svorky", "Peán!"...
Pytlíky na rukou tanečníků karnevalu šustily jako ocásky chřestýšů, roušky přes obličej se v pravidelných rytmech nafoukávaly a splaskávaly a některým z nás se skla na brejlích potily jako podpaží vrcholových sportovců. K fíglu, jak brejle nezamlžit, jsem ještě nedospěl. Snažil jsem se, leč úspěch se nedostavoval.
"Můžete mi přečíst, do kdy je tenhle jogurt jedlej?", strčil mi jeden maškarník pod nos kelímek s krémem, který vytáhl z regálu.
Kdyby mě ten pán požádal o stojku, nebo o překlad ze svahilštiny, lekl bych se méně.
"Dejte to sem", požádal jsem maškarníka a před tím jsem z nosu stáhnul brejle a mával s nima v luftu, aby se odpařily. Pak jsem zatajil dech, brejle nasadil a v textu na kelímku o velikosti půlky špendlíkové hlavičky jsem lovil jedno jediné datum. "Eště tejden", vydechl jsem a zase viděl hovno, natož text na kelímku s jogurtem.
Pan maškarník s poděkování vrazil kelímek do košíku a poodešel.
"Dvě, nebo tři lahve šardonky?", mával na mě Josef od regálu s vínem.
"Čtyři!", odpověděl jsem, "stav nouze nekončí!", zasmál jsem se ve chvíli, kdy mě míjel koš plnej tak, že jsem se až otřásl.
K šardonce jsme do koše přihodili celý kuře pro Stellu, nějakou tu zachlazenou už vyfiletovanou němou tvář, nudle, zeleninu, hodně pomerančů a o něco víc jablek a dalšího ovoce, protože i to, kromě už zmiňované soli,prý může Covid 19 pěkně kopnout do rozkroku.
Ve frontě u kasy bylo opravdu těžké dodržovat vládou doporučené rozestupy, ale chtít něco takového v sálu, kde se koná karneval, je opravdu nemožné.
"Zdeni, kde mám chipsy?" zamumlala mužská rouška pozorující po pásu jedoucí menáž.
"Nemáš. Bude zle. Koupila jsem brambory.", odpověděla rouška ženská.
"A slanina je kde?", pátrala dál mužská rouška po jezdícím pásu.
"Sáhni si na boky", kontrovala rouška ženská, zatímco já jsem na pás vykládal víno uvězněné ve skle, které při pohybu při jízdě na pásu cinkalo podobně, jako zvonky na Loretě u Hradu.
Mužská rouška se po zvuku otočila a jedno oko nad ní mrklo na mé oko skryté zamlženými brejlemi.
"Vy se máte. Chlast. Tomu řikám prevence.", zasmál se mě pán z pod roušky. "To bude krásnej večer s paní, viďte?"
"To bude krásnej večer s pánem.", odpovím já a na pás pokládám ryby a pomeranče. "S tímhle pánem.", ukážu na Josefa, kterej na pás položí kuře se svázanejma nohama, aby nám snad neuteklo.
"Jo aháááááááá", dojde rouškovníkovi a zasměje se, "v tomhle sem ten život zrovna nevychytal. Je zřejmě dobrý žít v době nouze s chlapem. Tam vládne porozumění, že jo, kluci?", směje se.
Usměju se i já i Josef a oběma se nám zase brejle zamlžej. Možná i dojetím...
Pán a paní před náma naházej nákup do tašek a pán mi zamává ve chvíli, kdy do tašek štosujeme nákup náš a chystáme se zpátky k Olafovi.
Gumové operatérské rukavice mizí v koši před marketem, pak nastarovat a odjet zpátky do izolace.
...
"Sůl!!, vykřiknu za volantem u sjezdu na dálnici na Slaný. "Sůl jsme zapomněli koupit..."
Příště: Móda v době nouze
