To, že se děje něco neobvyklého, mi nemusel pan premiér vykládat po televizi. Jasným důkazem byla změna kuchyně v regulérní krejčovskou dílnu v domácnosti dvou gayů...
Díl první "Počátek"
To, že se v Číně dostal do oběhu nějakej sajrajt jsme se dozvěděli záhy.
Natáčení norského horroru se blížilo ke konci a v recepci hotelu v Karlových Varech se skupiny Asiatů střídaly ve frekvenci ranních nástupů do směn ve fabrice.
Menší a větší skupiny malých kluků a holek se šikmýma očima jsme všichni míjeli velkým obloukem. Ruce jsme si neustále mydlili dezinfekcí, kterou s sebou při práci nosíme v plactaškách. Kostyméři mají tuhle vodičku neustále po ruce. Epidemie neepidemie.
Film jsme dokončili 6. března, produkční auta nás rozvezla domů a já měl před sebou téměř tři měsíce volna do natáčení filmu dalšího. V plánu byl vejlet do Holandska, návštěvy výstav a kina, večeře a pár dní strávených s matkou po půlroce, kdy jsem byl za prací venku a domů se dostával jen sporadicky.
Všem plánům ale dal vale 12. březen, kdy premiér země vyhlásil nouzový stav.
Za mého života jsem už zažil okupaci spřátelenými vojsky, příušnice, operaci kýly, taneční v kousavém obleku po strejdovi, revoluci v listopadu a po ní nekončící dilema, který z jogurtů v regálech obchodů vybrat jako ten nejlepší.
Ale nouzový stav? Tak to tu ještě nebylo!
Lyžaři voskovali lyže a balili bagáž na cestu do hor. Vláda doporučila na lyžovačky nejezdit, ale znáte Čechy... My chtěli do Amsterodamu. Tam jezdí lyžovat jen životní optimisté...
Záhy po "doporučení nejezdit" ale přišel zákaz. Zákaz nejezdit nikam. Doporučením bylo chodit jen do práce (do které, když mám 3 měsíce volna?) a pak rovnou domů a nevycházet. Psa venčit můžeme a smíme si také dojít pro chleba, mlíko a savo pro dezinfekci bytů a domů.
Čočky a hajzlpapíru jsme měli doma dostatečné množství. Strádání hladem jsme byli pro několik dní ušetřeni a bylo i čím si vytřít zadek. Mejdla je doma taky dost a tak jsme mohli po televizní instruktáži nastoupit do koupelen a drhnout si dlaně přesně podle návodu.
Volá matka: "Máte všeho dost?
Že všeho dost nemáme jsme se dozvěděli záhy. I přes přesvědčování nejvyššího došlo ke zjištění, že dost není nejen čočky, těstovin a hajzlpapíru, ale také, že není dost ochranných roušek a dalších prostředků v době nouze.
Česko přestalo péct a začalo šít.
"Musíme dojet do ateliéru pro šicí stroj a látky. Není do čeho píchnout, budeme teda šít.", rozhodl Josef, sedli jsme do auta a dojeli do Podolí, kde jsme do auta naložili singrovku, tkalouny, gumičky a štofy různých látek. Cesta tam a zpět sebrala nějakých 50 km a cca hodinu a půl času.
Po návratu domů jsme zjistili, že šlapka k singrovce zůstala v aťasu a pokud máme pomoci ochránit některé Čechy před čínským sajrajtem, je nutné celou trasu absolvovat znovu...
Takže ještě jednou do Podolí a tam přijít ke zjištění, že šlapka se někam zatoulala a bůhví, kdo po ní právě šlape. Některé šlapky jsou víc než neukázněné...
Jediný otevřený kšeft se šlapkama byl až v Čimicích, takže dalších cca 15 km a čas k tomu navíc.
Co by ale člověk v době nouze pro národ neudělal.
S novou šlapkou jsme se po jejím zakoupení vydali k domovu.
Ulice Prahy byly prázdné a po chodnících se rychlou chůzí pohybovalo jen pár neidentifikovatelných postav. Jejich identifikaci bránily přes obličeje natažené roláky, šály a šátky. Roušek se v tu chvíli objevovalo asi tolik, kolik tučňáků přezimovává na Rohanském ostrově v období od listopadu do května.
Jídelní stůl v kuchyni byl rozložen a začal sloužit jako stůl krejčovský. Žehlicí prkno bylo rozloženo hned vedle Stellina pelechu a štofy látek a všechna další příslušenství k výrobě látkových roušek zaplavily kuchyň jako Rusové a další vojáci spřátelených armád tenkrát v Česku.
Že nepůjde o okupaci krátkodobou bylo jasno v průběhu dalších dní.
Kuchyň v domácnosti dvou gayů se definitivně proměnila v krejčovský salón. Já u žehlicího prkna, Josef u singrovky.
Za první den jsme zvládli necelých 90 ks. Večer jsme je přes okno podali zabalené v tašce s logem Levis (jasnej, ale neplacenej product placement) našemu sousedovi Lukášovi a ten je zavezl do domu seniorů v Mníšku pod Brdy.
Do sklenic jsme nalili šardonku a u televize vyslechli, jak stát všechno stíhá.
Proč jsme tedy jezdili po Praze jako magoři a den trávili šitím roušek? Nějak mi to neštimuje...
Volá matka: "Prosim tě, eště šijete ty roušky? Pošlete nám nějaký, tady je úplný prd a Aňa říkala, že moje rouška chrání tebe a tak bych přes tu hubu něco potřebovala. A pošlete jich víc, jestli máte, protože je rozdám tady u nás na vesnici. A pusu posílám - to se takhle přes mobil eště může. Tak čau."
Zabalím tedy do průhledné fólie pár hadrových roušek. Pro mámu s motejlama a pro Jirku s hvězdama. Ráno je hodim na poštu, pokud bude v provozu. V době nouze nevíte den ani hodinu.
Jdeme spát.
Další dny jsou před námi...
(příště "Nákupy v době nouze")
