"Jak teď mám ještě před létem dost času, tak si tak někdy přemejšlím o slovech. Třeba dvorce - to místo kolem bradavek. To, si myslim, je pořádná šlamastyka. Co řikáš?"
Neřikal jsem chvilku nic. Užíval jsem si jarního odpoledne a kdybych neměl ostych, válel bych se na zádech v zelený trávě louky stejně jako Stella.
Jenže..., když se maminka zeptá, mělo by dítě odpovědět.
"Ty se máš, Zorino. Řešit v dnešní době dvorce je fakt darem od Boha.", hodil jsem Stelle míček zapomenutý u cesty jiným psem.
"Já ale neřešim dvorce jako takový, protože to už mám pořešený. Od určitý doby se už moje dvorce dívaj jen na špičky prstů u nohou. Když stojim ráno nahá před zrcadlem. Jo, bejvaly doby, kdy se koukaly přímo před sebe. Ale to už je dějepis.", projela v cukuletu historii vlastních dvorců mutr.
"Děláš to často?", zeptal jsem se.
"Co?", opáčila matka.
"Že se ráno prohlížíš nahá v zrcadle?", upřesnil jsem.
"Každý ráno, hochu. A víš proč?"
"Protože se máš ráda?", zkusil jsem odhadnout.
"No to taky. Ale hlavně proto, že mám čas a tak dívám se, jak ten čas, co ho pořád mám, rajtuje moje tělo."
"A jak to teda vidíš?", troufnul jsem si.
"No..., Sophia Loren to nejni, jsem už díky věku dosti soudná. Ale k Věstonický Venuši mám ještě daleko. Teda...", zamyslela se máma, "až na ty prsa."
"Nikdy jsem si nevšim dvorců Venuše z Věstonic.", přiznal jsem barvu.
"No...hurá.", zvolala mutr. "Konečně se teda dostáváme k tomu blbýmu pojmenování. Dvorce - prosim tě. Taková pitomost. Copak mám mezi bradavkama nataženou tenisovou síť?"
Představuju si matku se sítí přes dvorce.
"A jak bys to místo teda pojmenovala ty?", zajímá mě.
"Vo tom jsem ještě nepřemejšlela. Zatim jsem ve fázi, že je to blbost. Nemůžeš na mě tak rychle. Už jsem v letech.", osvětlila Zorina.
"Podobně jsem kdysi řešil šourek.", hodil jsem do placu další téma na podobné vlně.
"Šourek šourá, ne? To mi teda přijde logičtější, než dvorce.", nenechala se máma.
"Šourá o co?", neuvádím matku do rozpaků. Vona se nedá.
"No vo co? Vo stehna při chůzi, třeba, ne? Nebo vo písek.", upřesní mutr.
"O písek?", překvapí mě.
"No, když sedíte nahatý na pláži přece. Nebo jako malí na pískovišti. To se to pak šourá jedna radost.", zasměje se máma, "...ale dvorce?", vrátí se k původnímu "problému.
"Asi...", rozjíždím pomalu moji úvahu, "jako že se jim ostatní dvoří.", napadne mě.
"Jo jako že jsou uctívaný? To mě nenapadlo. Já tam pořád vidim ten tenis.", reaguje s nehraným překvapením Zorina.
"Tak se vyprdni na tenis a zkus si mozek přešaltovat na to uctívání.", poradil jsem mamince.
Chvíli ticho.
"Tak to máš recht. Mě teď někdo zahlídnout po ránu nahou před zrcadlem, tak padne na kolena."
---
Všechno na světě má svoje opodstatnění. I dvorce. I šourek.
