Doutnající koudel u zadku považujou za horské slunce

Když už chlapovi leze z trenek šedesátka, může začít zlehka bilancovat a oprávněně porovnávat zažité s tím, co právě prožívá...

Co jsem zažil?

Klidné dětství. Louky v létě ladně se v letu vlnící jako chlupy na ocasu guerézy a v zimě bílé, jako by je někdo postrouhal školní křídou. Talíře plné polévky, ze které se kouřilo a koše plné hub, které bylo třeba na zápraží chalupy očistit. Bezstarostnost v křehkosti plodů malin i přes příjezd osvoboditelů v aktuální roli okupantů.

Podivuhodná základka. První školní den. Před základkou na Moskevské ulici shluky starších dětí v pionýrských krojích - vítačů dezertérů z dětství. Milovaná první třídní paní učitelka, které jsme museli říkat soudružka učitelka. První tahy plnicím perem a okamžité zjištění, že s matematikou nebudu nikdy kamarádit. První výkresy rozkvetlých šeříků a tanků s rudou hvězdou na boku - standardní výkresy dětí té doby na téma "Jaro"... Čekání celé rodiny kolem telefonu, až v dohodnutou hodinu zavolá strejda ze západního Německa. Plavecký bazén a pod vodou pocit, že tam na mě nikdo nemůže. První lásky, pusy u dveří činžáků a s obličejem červeným jako tehdejší klučičí trenky tichounký návrat domů. Obsah žákovské tu k pohlazení, tu k políčku. První zfalšované podpisy v žákajdě! A v pravidelných rytmech zase talíře, ze kterých se kouřilo a houby, které bylo třeba očistit. První pochopení toho, co se kde říká a o čem se kde nemluví. Bezstarostnost v křehkosti plodů malin se začíná drolit.

Puberta až po vojnu. Střední škola. Jasně daná pravidla. Všichni soudruzi. Vzlykající zástupkyně ředitele ve školním rozhlase oznamuje úmrtí Brežněva. Soudruha Brežněva. Výjezdy do NDR do tamějších tuzexů. Pašování západních marek pod spodním prádlem. Návrat přes hranice ve dvojích džínách. Vespod byly ty nové. Chmelové brigády. První hospody, první opice, první holky. Uvědomění si a přijetí určité odlišnosti. Listování a čtení svázaných ročníků MY67 o prázdninách na půdě chalupy. A zase prázdniny, talíře, houby a to ostatní. Jen se už se mnou doma jedná jako s dospělým. Po venku rudé hvězdy a sjezdy, u nás doma vůně segedínu, kouře babiččiných cigaret a její: "tak si sedni a povídej." Nepřijetí na vejšku, o to úspěšnější u odvodu na základní vojenskou službu.

Vojna a pak až do listopadu. I zde jasná pravidla. Prostě to přežít. Podařilo se. Návrat na svobodu - jak se tehdy mezi vojákama říkalo. Na svobodu? Zamčený stát. Města šedá, oprýskaná, lešení po městech rozlezlé jako rakovina, lidé s hlavami spíše dolů, levné pivo, prodejny nuceného výseku, fronty na ovoce, boty z partiovky, na filmové festivalu pracující rumunské a bulharské filmy o životě obyčejných lidí v socialismu, žádosti o devizový příslib, sparty pod pultem, sny o mořích přetavené do Baltu, nové zaměstnání a první samostatný byt. Byt podle představ v rámci tehdejší měsíční mzdy. Svobodný prostor! Vlastně jediné svobodné prostory našeho tehdejšího žití. Naše domovy.

Listopad a dál. Semknutí. Radost. Vystřízlivění. Realita. Spokojenost. V pěti slovech více jak třicet let!

Čím žiju teď?

Spokojeností se současným během věcí přítomných. Radost z opětovného semknutí, znovu lehké vystřízlivění, a spokojené přijetí reality.

Ale ani tohle všechno mě nemůže nechat lhostejným k názorům těch, kteří jakoby zapomněli. 

Těch, kteří se mi snaží namluvit, že to tenkrát "tak špatný nebylo". Fakt si už hodně pamatuju...

Těch, kteří zapomněli na 50. léta a na roky 68 až 89, kdy se knihy v policích domácích knihoven nekamarádily s knihami v Knihovně Maxima Gorkého.

Těch, kteří nyní tvrdí, že Rusko není agresorem.

Těch, kteří už tenkrát poklonkovali, ale i když jim doutnala koudel u zadku, prezentovali to jako opalovaní se na horském slunci.