"... a když jsem tak v trenkách, plátěnkách a tričku stál mezi tankama, říkal jsem si jediné: v týhle zemi práva studovat nemůžu."
Mirek je opravdu vzdělanej a zkušenej chlap po sedmdesátce.
Vystudovaný germanista a svobodný člověk, který se po 68. rozhodl žít mimo republiku. Zmizel do Německa, poté do Francie a část života strávil v Japonsku (kam ho vyslal pracovat Goethe Institut) a něco času pobýval i v Číně. Mluví německy, francouzsky, anglicky a čínsky.
Včera večer jsme si s ním, my nepamětníci, povídali u piva na zahrádce naší hospody.
"Bydlel jsem na Výtoni.", začal mluvit, když jsem se ho zeptal na jeho vzpomínky na večer 20. srpna 68.
"Byla klidná noc, kterou ale najednou rozťal hukot. Z bytu, kde jsem bydlel, jsem viděl, jak na Ruzyň nalétavají shluky letadel. Zavolal jsem bráchovi, ten nic nevěděl, tak jsem si k trenkám, ve kterých jsem spal, natáh triko a plátěnky a vyběh jsem do ulic."
Kolem stolu jsme všichni, kteří jen tak nikoho při podobnejch srazech mluvit dlouho nenecháme, mlčeli a popíjeli pivo.
"Běžel jsem kolem řeky a doběh jsem Nerudovou až k Hradu.", mluvil Mirek dál.
"A tam už asi hodně lidí, že jo? Před Hradem...", nedalo mi a neslušně jsem do vyprávění vstoupil.
"Ale kdepak, Marku. Na náměstí já v triku a trenkách, jedna paní v noční košili, pán v županu a dva mladý kluci na hárlejích. To bylo všechno. Až asi po hodině, kdy jsme spolu diskutovali, se od Pohořelce přišourali tři kluci odněkud z Asie - jejich rysy je prozradily, oblečeni do vojenských uniforem sovětských vojáků. Jenom kolem nás přešli a zmizeli za Matyášovou branou. Vlezli do Hradu. Byly asi tři hodiny ráno a já se zase rozběhl a vrátil se do centra. Přes Václavák jsem došel až k rozhlasu a tam už viděl a zažil to, co znáte z novin a televize. Naštvaný a zrazený lidi a vyjukaný nechápající klučíky na tancích." upil, umotal si cigárko, který opatrně zasunul do špičky a zapálil.
"A druhej den? 21.?", zeptal se někdo od stolu.
"A druhej den, 21. srpna, mi mezi tankama a vojákama na nich (který v životě neviděli chodník, protože sem byli staženi opravdu z velký dálky, kam se pořádná civilizace zatím nedostala) došlo, že práva v týhle zemi studovat nemůžu. Bylo rozhodnuto.", dopil Mirek pivo, čapnul pevně vodítko, na jehož konci neustále poskakuje malej pejsek, vstal a řek: "Tak já du, mládeži, počkám do jedný v noci a až pak usnu. Mám to 21. srpna takhle každej rok."
Odešel zaplatit pivko k okýnku a na chvíli se ještě vrátil: "Docela by mě zajímalo, jestli ještě žije ta paní v noční košili, ten pán v županu a ty dva kluci s hárlejema. Rád bych je po padesáti letech potkal."
---
Se svolením Mirka jsem naše včerejší večerní povídání sepsal. Třeba ho bude číst někdo z těch čtyř, nebo někdo, komu ti čtyři vyprávěli o nočním setkání 20. srpna 68 před Matyášovou bránou. Mirek by měl radost, kdyby se někdo ozval.
