"...vona je to úplná biomatka. Svoje dítě by nechala naočkovat jedině v případě, že by se očkovalo trnem z šípkovýho keře..."
"Nemusíte kvaltovat, housky eště nejsou rozpečený.", mávaly na mě sousedky sedící v zimních bundách u stolku před místním kvelbem.
"Posaďte se k nám", plácla jedna z nich dlaní o lavici, na kterou uložila svoji sedinku, "a řekněte nám, co je u vás dole novýho."
"Dole" je myšlena část vesnice pod kopcem. Tam teď bydlim. Holky kolem stolu byly všechny z horního konce.
"Nevim, jak u vás nahoře", začal jsem po přisednutí do babince, "ale u nás dole je po zimě dost těhotnejch.", dal jsem do placu téma letošního "dolního" jara.
"No...", zapustila řeč další kolem stolu, "to víte, zima. Brzo tma, venku moc nepobudete a tak lidi zalezou do peřin a tam se dějou věci... Copak to neznáte?"
"Já už na to všechno zapomněla, Helenko", přidala se třetí, "já už dokonce nechodim do postele ani spát. Jen se tam tak převaluju a čekám na ráno."
"Ty už máš splněno, Jindřiško, tak se převaluj a buď ráda, že nemusíš kojit.", zasmála se první dáma naší vsi a pak se oklepala a zasunula bradu do vysokého zapnutého límce silonové bundy.
"Já už bych dítě nechtěla.", přidala si Helenka, " byli u nás minulej tejden naši mladí a moje nevěsta vedla řeči, kterejm vůbec nerozumim. Že prej neví, jestli má tu malou nechat očkovat. Chápete to?"
"Biomatka, že jo?", mrskla slovem biomatka do diskuze Jindřiška.
"...vona je to úplná biomatka. Svoje dítě by nechala naočkovat jedině v případě, že by se očkovalo trnem z šípkovýho keře...", potvrdila Jindřiščinu domněnku babička Helenka.
"Taky máte po návštěvě mladejch plnej koš hoven?", vstoupila do debaty Helenky a Jindřišky ta třetí.
Zasmál jsem se nahlas a tím zastavil dišputaci oněch tří kolem stolu.
"Co se smějete? To neznáte?", podívala se na mě na oko popuzená Helenka.
"Znám. Ale takhle pregnantně jsem podobnou situaci nikdy nedokázal popsat.", smál jsem se dál.
"Samorozkládací pleny prej", pokračovala Jindřiška. "Voni si některý ty bio nány myslej, že se ta plena před nima sama rozloží, než do ní položej dítě.", vyplulo s určitým despektem k chovani bio matek z Jindřiščiny pusiny.
"Jako že se rozložej sami v přírodě, tak je to myšlený.", pokusil jsem se o edukaci současných babiček a možná i prababiček, když jsem si tak sám v sobě šacoval možnej věk mých spoludiskutujících.
"Ježiši marja!", vykřikla zase ta, co měla chvílema pusu schovanou ve vysokém límci silonové bundy, "víte jak dlouho se rozkládá kravský lejno v trávě, když ho nezaořete?"
Takovou otázku jsem nikdy nedostal a co víc - kravské lejno jsem nikdy nezoral a posléze nestudoval jeho rozpad.
"A teď si ještě vezmi", přidala se zase Jindřiška, kolik je v Česku krav a kolik dětí..."
"To nějak souvisí?", zeptal jsem se.
"No jéje, milej zlatej. Krav je míň, neserou do plen a tak to jejich enóno neni zabalený do igelitu.", odpovědla mi Jindřiška briskně a z kapsy bundy vytáhla mobil.
"To máme", začala do něj ťukat prstem, "5 plen denně, krát 365, krát 2. Třitisícešestsetpadesát plen za dva roky. Kolik může vážit jedna taková?", podívala se zpod brýlí na nás u stolu.
"Půl kila?", plácla Helenka do placu svůj tip.
"No to musej bejt ale pěkně přežraný.", podotkla Jindřiška.
"No tak tam naťukej čtyřicet gramů.", zprůměrovala batolecí jednorázový odpad paní s bradou v límci bundy.
"Moment... tisícčtyřistašedesát kilo, holky zlatý.", vyjekla Jindřiška a pořád se dívala na display mobilu. "Je to vůbec možný? Jeden a půl tuny hoven?", překvapovalo ji neustále.
Taky mě to překvapilo a holky u stolu to okamžitě poznaly.
"To čumíte, co? A teď - jak dlouho se v přírodě rozkládá pytlík z igelitu?", hecovala nás dál u stolu paní v bundě.
Z kapsy mikiny jsem vytáhl svůj mobil a začal pátrat o době rozpadu PVC.
"250 let." dal jsem vědět ženskejm u stolu.
"Dvěstěpadesát let?", vykulily s překvapením všech šest svejch očí dámy kolem mě.
"Přesně tak.", pokračoval jsem, "jedna jednorázová plena se rozloží po 250 letech.", vypnul jsem mobil.
Chvilku bylo kolem stolu u místního kvelbu ticho.
"No...", začala Helenka, "to bych teda moc ráda věděla, co si o nás budou myslet archeologové, až budou zase někdy dělat výzkumy. V našich časech objevovali Věstonickou Venuši a faraóni a po nás najdou...", nedořekla, protože jí předeběhla Jindřiška: "Hovno."
Smáli jsme se v tom květnovym studenym ránu před vesnickym kvelbem všichni na plný pecky.
"A to sme, holky, nazapočítali pleny starejch, co už unikaj.", plácla do placu další variantu Helenka a pak se otevřely dveře od krámu a vietnamská Hanička nám oznámila: "Us hotový."
A my jsme se sebrali a vlezli do kvelbu a v něm jsme se jeden druhýmu zase na chvíli ztratili mezi regálama...
