Obyčejně se poté, kdy hodíte kámen do vody, objeví kruhy. Jsou ale i lidé, kteří vhozeným kamenem dokážou na hladinách tvarovat čtverce. Smiřte se s tím a hledejte důvody, proč to tak je.
Je projevem lidské "malosti" kritizovat cokoliv, co bychom sami nedokázali?
Nebo jde o bránění námi vytvořeného pocitu, že by se cokoliv zaběhnutého nemělo proměňovat v cokoli jiného?
Bráníme přesvědčení, nebo se obáváme zjištění, že to, co jsme považovali za vynikající, může být ještě lepší?
Jsme tak malí, že nedohlédneme přes mez, která krásně kvete, na pole za ní, na kterém můžou běhat růžoví jeleni v plynových maskách?
Jsme plní strachu ze změn zaběhnutých příběhů a svoje obavy budeme dále maskovat tradicí a nedotknutelností?
Podobná přirovnání se mi honí hlavou při současných honech na nového šéfa činohry Národního divadla pana Daniela Špinara.
Tenhle mladej chlap "je tak trochu divnej".
Jeho profesní odlišnost je ale souhrnem jeho zkušeností, jeho autorských výkonů a jeho fantazie. A hlavně: jeho práci akceptují nejen lidé v hledištích divadel, ale i herecké soubory, se kterými inscenace připravoval.
Právě jeho specifický signál českým divadlům a divákům byl zřejmě důvodem jeho zvolením do funkce šéfa činohry v divadle, které má nesmrtelnou auru něčeho téměř nadpozemského.
Divadelní legendy, herečtí bardi, výsostně kvalitní zpracování divadelních představeních a navrch k tomu budova spjata s národem - to jsou častá slova popisu toho, co se v divadelním paláci u Vltavy děje.
Sedí to všechno na pěkně nakynutém zadku! A když se povede inscenace, při které se nedodržují do detailu všechny zákonitosti, které "národ český" naučeně polyká, začínají se někteří ošívat a jiní šít do původců všeho, co se začne měnit.
Měnit a jít i lehce proti tomu, co je zažité a tedy správné.
A teď se často jde proti Danielovi Špinarovi, protože si "dovoluje".
A to se v Česku málokdy odpouští!!!
Já osobně jsem ale za lidi typu Špinara vděčný.
Předpokládám, že ho odborníci na divadelní umění nepotvrdili do funkci šéfa činohry českého divadelního "svatostánku" jen proto, že je mladý.
Jeho vidění zaběhnutého a jeho vize jsou mi sympatické.
A ještě víc oceňuju jeho schopnost (nechci psát o odvaze) vykonávat funkci tak, jak ji cítí.
Určité tradice jako vzdělaný člověk určitě ctí.
Ale jeho "drzost" letí nad tradice a to je zkrátka dobře. Ať se vám to líbí nebo ne, i takto může vypadat rozvoj.
Kdyby kdysi v pravěku jeden z členů jeskynních lidí neměl odvahu a drzost napíchnout kus syrového masa a opéct ho nad plamenem, zřemě by si chuť pečeného masa dokázali v jeskyních užít až mnohem později.
A do té doby by lidé z tradice přežvykovali šlachy a polykali téměř nestravitelné kusy syrového masa.
Nechme proto pana Špinara napíchnout maso na klacek a opéct ho nad ohněm.
A počkejme si, až nás pozve k jeho první hostině pod zlatou střechou národní kulturní jeskyně.
Při této hostině můžeme také očekávat nový personál, který nám bude maso servírovat.
Ochutnejme.
A teprve potom se ohraďme, že maso je stále tuhé, nebo přiznejme, že je mnohem lépe poživatelnější, než maso syrové.
Do té doby diskutujme o možném.
Ale přestaňme kydat.
Kydání svědčí dobře uleženému hnoji.
