9. květen v době povinné vojenské služby - to byl panečku den! České a sovětské vlajky spolu smilnily, hlavně samopalů se leskly jako psí kulky a snídaně byla toho rána bohatší o plátek sekané z housky, vajec a mletého bůčku...
Od brzkého rána rajtovala po asfaltu dvoru kasáren rejžová koštata, jejichž činnost moderovali mladý kluci navlečený do maskáčů a halabala uvázaných kanad.
Ve větvích kaštanů cvrlikali fóglové a všude kolem byl klid před oslavou osvobození Rudou armádou.
V autoparku se kluci od techniky snažili leštěním kapot udělat z vyhrkaných vétříesek hrůzu nahánějící bojové stroje. Naštěstí pro všechny dokázaly náklaďáky z naší jednotky vyjet maximálně na pole za Olomoucí, tam se otočit a rozhrkaně se vrátit do kasáren. "Mírovou hráz socialismu" bych v těch hajtrách opravdu bránit nechtěl.
Když byly kasárna a vozový park patřičně vypulírovány pustil nám místní dj Politruk do ampliónů ryčné vojenské pochody a melodie válečných písní. Celá kasárna ožila radostným očekáváním slavnostního shromáždění útvaru.
Na tuto slávu jsme se jako vojáci ZVS museli vyfešákovat...
Z maskáčů, jejichž látka v sobě nesla alespoň trochu bavlny, jsme se u úzkých plechových skříněk převlékli do slavnostního... Silonová bundoška smrděla potem pořád. Třeba hned po vyprání a usušení. Jedinou její výhodou bylo to, že ji nebylo třeba žehlit. Silon by útok žehličky jisto jistě nepřežil.
Kousavé zelené tesilové kalhoty "vhodně" šik bundošku doplňovaly a dokonalost celému tomuto outfitu dodávaly odporné hnědé polobotky a vycházková vojenská placka s plastovým štítem, která kryla hlavu vojína.
Ještě před odchodem na slavností snídani jsem zkontroloval útvarový kinosál (měl jsem ho na starost). Lino se lesklo po styku s mokrým hadrem a na rudé drapérii z červené trenýrkoviny byly zavěšeny fotky Husáka a ještě stále žijícího Černěnka, který ve funkci vystřídal nedávno zemřelého Andropova. Trenýrková drapérie byla v dolní části stažena do uzlu, který byl ovázán zlatou stuhou, pod kterou jsem vsunul kytici echt umělých červených a bílých karafiátů (tu jsem spolu s kinosálem zdědil po mém předchůdci).
Za zvuku Kaťuši jsme pak s ostatními ochránci míru pochodovali do jídelny útvaru. Studená vejce natvrdo, dva plátky zmiňované sekačky a jako dárek od pracujícího lidu svému vojsku při odchodu z jídelny do ruky vražená tatranka. Prostě snídaně dne osvobození!
Pak jsem se vrátil do promítací kabiny, ještě jednou pro jistotu zkontroloval přenos zvuku z mikrofonu u kecpultu, přehrávku české a sovětské hymny a jako bonus jsem na plný kule do prostoru kinosálu vpustil ještě tehdejší hit - Internacionálu.
Kluci stáli a hulili venku před kinem a čekali na projev dj Politruka.
Následně celá ta paráda k osvobození začala přehrávkou hymny české, následovala hymna sovětská a k tomu "busjegabudetsolnca"... pak si slovo u kecpultu vzal náš dj.
Fouknul párkrát do mikrofonu a dvakrát/třikrát řekl: zkouška rozhlasu, zkouška rozhlasu, zkouška rozhlasu...
Věděli jsme, že je to blbec, ale byl to uvědomělý blbec, který se staral o politická školení mužstva, nástěnky a návštěvy kasáren zástupci spřátelených vojsk.
"Soudruzi, nazdar!" zařval do mikrofonu na podiu a kluci, kteří soudruhy ve většině opravdu nebyli, mu odpověděli: "Zdar soudruhu kapitáne" - protože on soudruhem i kapitánem byl.
"Sednout", zavelel soudruh kapitán, dlaněmi se opřel o kecpult, nechal si malou dramatickou pauzu, nadechl se, hlavu dal mírně na stranu a řekl: "Co si to ten soudruh Rígn myslí? Že se ho my a celá Varšavská smlouva zalekneme? Že nám bude vyhrožovat balistickými raketami? Soudruh Rígn zřejmě ani netuší, jak dokonale jsou vyzbrojeny armády zemí Varšavské smlouvy!"
Po tomto politruckém entrée jsem knoflíkem stáhnul zvuk z kinosálu do kabiny, sedl jsem si ke stolu, ze šuplíku vytáhl knížku "Královny nemají nohy" od Vladimíra Neffa a zbytek projevu o zlosynném soudruhovi Rígnovi strávil čtením o rudolfínské Praze...
Jakmile jsem uslyšel sborové "sloužím socialistické vlasti", zvedl jsem přenosku na gramofonu a z rýžek černého vinylu se ozvala Internacionála, která zakončila slavnostní akt útvarových oslav dne osvobození Rudou armádou.
Kamarádi ve zbrani postávali před kinosálem ve smradlavejch bundoškách, hulili a plánovali volný den s řízkem a bramborem k obědu.
Ti, co neměli volno k opuštění posádky, navlékli modré teplákové soupravy a vypadli na plácek s míčem v podpaží a lahváčema ukrytýma v base na provazu ponořené v řece, která tekla kolem kasáren.
A já do promítaček nasadil kotouče s filmem "A jitra jsou zde tichá" určený ke "kulturnímu vyžití mužstva".
Sovětský film si pro slavnostní promítaní vybrali sami vojáci základní vojenské služby. Vojandy Rudé armády v něm totiž dosti dlouhou část filmu pobíhaly před kamerami úplně nahé. A to se obráncům socialistické vlasti náramně líbilo ....
---
Tak takhle jsem si dneska ráno při snídani vzpomněl na jeden z dnů oslav osvobození Rudou armádou. Procházel jsem se zámeckou zahradou plnou tulipánů a narcisů, nad hlavou modrý nebe, v ruce hrnek s kafe americano se vzpomínkou na "soudruha Rígna".
Žádné šeříky a tanky a salutování....
