"Hele, nenapadlo tě někdy, že tohle všechno kolem nás je jenom kukla?", zeptal jsem se. "Ty si vožralej...", smířeným hlasem Němcové Babičky odpověděla ne přesně na moji otázku matka.
"Nejsem. Je ráno a musim pracovat a sem se psem v parku a už to zase začíná a tak mě napadlo, že je tohle všechno kolem nás jen taková motýlí kukla. Celej tenhle svět."
"Tak na to si zaleju kafe", zazněla suchá odpověď a poznal jsem, že se matka přesouvá s telefonem do kuchyně vykonat záměr. Postavit na kafe. "Ale pokračuj...", hecovala mě.
"Jak se pořád všechno mění. Jak je každej den jinej a i všechny ty zaparkovaný auta u chodníku maj pokaždý jinak natočený přední kola. Jak psi ochčijou pokaždý jinou část kmene nebo jiný stéblo trávy.Jak se každej den měněj ruce - zasvědí té záděra, škrábneš se o natrženej nehet. Jak se v dřezu rozprsknou kapky vody pokaždý jinak. Jenom kukla, je to všechno kolem nás jen kukla, ve který se příběhy neopakujou. Jen na sebe navazujou, protahujou se jeden druhým, jako když si uděláš tkaničku na botě."
"Tak už sedim", nezafilozofovala matka.
"A co z toho vyplývá?", zeptala se hned po znatelném slyšitelném loknutí matka.
"ŠmarjaJosefe, mami, tebe to nenapadlo?", zaútočil jsem slovně na tu, která teď zcela jistě seděla v noční košili rozcuchaná na křesle a hrnkem kafe v rukách.
"Prosim tě, co by mě tak mohlo napadnout, když meleš jako hodně zpomalenej mravenčeník o tom, že všechno kolem nás je kukla. Měl bys teď vidět mě! Já vypadám jako kukla. Ale dej mi chviličku a ... motýlek! Proběhnu koupelnou, učešu se a ... motýlek."
"No", skoro sem zařval, "a sme tam! Protože tady je to celkem pěkná, pořád se měnící kukla, tak je vlastně všechno na pohodu, protože POTOM, (zdůraznil jsem slovo "potom"), potom to bude už jen ten motýlek...jak říkáš."
"Jako myslíš po smrti?", zabrzdila matka jako pásák s ocelovou radlicí romantiku a přešla tím nevědomky do těžkotonážní reality.
"Jako myslim po smrti", doložil jsem slovně.
"Hele, a jakej myslíš, že je motýl Lída?", řekla jenom máma.
