Je velkym příběhem života odvaha? Nebo čest? Nebo hrdinskej skutek? Nebo to může bejt neděle se smaženym kuřetem a s knížkou někde na zahradě?
"Zase jsem to někde zaslechla, "velkej příběh života", ať jdou k šípku.", dostalo se do debaty o tom, jak se máme, co děláme a co budeme dělat.
"Tobě velký příběhy života neštimujou?", zeptal jsem se, protože mě to zajímalo.
"Jak neštimujou? Proč by mi neměly štimovat? Ale myslim si, že každej vlastně prožíváme velký příběhy života, už proto, že jsme se narodili.", odpověděla máma.
"No jo, bez toho by to byly jen velky příběhy. Ale vočem, vlastně, kdybysme se nenarodili?", zeptal jsem se.
"No tak narodit se musíš, to je jasný, stařeckou demencí ještě trpět nezačínám, aby mě to omluvilo z případnýho patlání slov."
"No tak co je pro tebe tak překvapujícího na složení slov "velký příběh života", co?", zeptal jsem se znovu.
"Asi tohle", začala máma. "Každej život je velkej a každej, kdo se narodí se stává autorem příběhu života".
"Souhlas", dodal jsem, "a dál?"
"A pak teda není nutný příběhu života dávat přívlastky - ani velkej není nutnej, aby byl. Může to bejt příběh vědce, kterej pracuje na vývoji látky proti rakovině, nebo debila, kterej zrovna neměl tolik štětí bejt vědcem, ale narodil se a tak žije svuj vlastní příběh. Plete proutěný košíky, směje se a určitě i cítí lásku, nebo něco tomu podobnýho.Takhle jsem to myslela. Tomu musíš rozumět, ne?"
"Teď netuším, jestli se mě ptáš jako vědce, nebo jako debila pletoucího košíky.", pokusil jsem se udělat humor.
"No, to záleží na tom, na co se zrovna cejtíš...", zazněla odpověď a máma pokračovala: "Jestli se cejtíš na vědce, kterej dneska dokáže posunout výzkum o další krok, nebo na debila, kterej uplete další košík, ve kterym v červnu ponese nějaká máma dětem domu čerstvě natrhaný třešně. Můžeš si vybrat."
"No, ty mi teda dáváš. Mám si vybrat mezi docentem a debilem?"
"Obojí je od "d", záleží jen na tobě", zpražila mě matka.
"Po pravdě, s mejma analytickejma schopnostma, bych dal spíš ten košík, než narušení stavby nějaký hnusný buňky, která způsobuje těžký onemocnění. To přiznávám.", dal jsem odpověď po pravdě.
"Takže košík. Debil a košík. To je hezký.", řekla celkem spokojeně a vyrovnaně matka.
"A šlo by v takovym případě pro tebe, jako pro moji matku, o velkej příběh života? Že bych smotal košík na třešně?"
"Ne, nešlo. Dyť ti to řikám celou dobu. Velkej příběh života je podle mýho něco jako celerová pomazánka ala humr. Buď je to celer, nebo humr. Buď je to docent, nebo debil. Buď je to rakovina, nebo košík na třešně. Jedinej velkej příběh života je pojmenovávat přesně, nepřeceňovat, nelhat si do kapsy a nevymejšlet kraviny."
"Takže přece jen nějakej velkej příběh živote funguje, sama jsi to teď řekla", načapal jsem mámu.
"Nic jsi nepochopil. V životě je v našem konkrétním případě buď výzkum nebo košík. Obojí má stejnou důležitost. Obojí je stejně potřebný. Obojí je krásný. Ani jedno nepřevažuje nad druhým. Obojí žije a ani o jednom z toho, není nutný mluvit jako o "velkym příběhu života".
"A...", chtěl jsem něco dodat.
"A uvědomí si to třeba ten, kdo rakovinou onemocní. Má v sobě samozřejmě velkou naději na uzdravení, ale přesto v červnu vezme do rukou košík a vydá se na třešně, protože neví, jestli nebudou jeho poslední."
Ticho.
"Jedinej možnej "velkej příběh života" se totiž skládá z malejch obyčejnejch dnů.", dodala.
