"Stejně o tom pořád pochybuju. Už jsi někdy viděl chlapa, kterej se dobrovolně nechá přibít na kříž? Dobrovolně??? Dyť vy nesnesete ani obyčejnou rýmu." Pár krátkejch vět a všechno jde do háje. Všechno.
Když matce, která v Boha věří asi tak jako v tsunami na Lipně, řeknete, že jste byli v kostele a prošli si hřbitov, neočekávejte příliš velké souznění.
"Budeč?", řekla s otazníkem na konci ne ostýchavě, ale s takovou tou dramatickou pauzou, ve které vám mozek šlape do pedálů přemýšlení jako Alberto Contador šlape do kopců horské prémie na Tour de France.
"Jo. Budeč. Kostelíček na kopečku, kolem malej hřbitov a pak už jen louky a stromy.", popsal jsem nedávno objevené místo kousek za Prahou.
"Neděs mě. Nevím něco, co ty už víš?"
Rychle jsem mámu uklidnil: "Ne, jsem zdravej, umírat se nechystám, buď v klidu."
Matka reagoval tak rychle, jak rychle dokáže rorýs změnit směr letu.
"No to je mi jasný, já spíš trnula z toho, že ses dal na víru. To bych tě hnala...", usmála se, ale v tom úsměvu na dálku byla i tak cítí menší obava z něčeho, čeho se prostě nechtěla dožít.
"Hele, fakt je to tam krásný.", pokračoval jsem, páč jsem fakt dost blbě odhad vývoj rozhovoru o krásnym kostelíčku a ještě krásnějším hřbitově na něm přilepenym.
"A ten chlápek na kříži měl zase tu minisukni přes boky, koukal se dolu a byl smutnej, co?", máma kvapem chladila můj čerstvě se probouzející vztah k Budči.
"No, nebudu se tě ptát, "jak to víš", že jo. To bych tě urazil.", zalaškoval jsem opět blbě.
"Neurazil. Ale jak to víš ty?", kontrovala bez váhání.
"Co jak vim? Sem tam byl. Stál jsem před tim křížem a tenhle Kristus neměl ani dlouhý vlasy, ani krátkou sukni - byl tak decentně nahatej a celkem mladší než ostatní, co jsem už viděl. A trnovou korunu neměl a byl z plastu. Ze zlacenýho plastu.", popsal jsem co nejpodrobněji Krista na plastovém kříži visícího v kapli kousek od Prahy.
"Neměl sukýnku?", zeptala se matka na jeden jediný detail z mého popisu.
"Neměl. Ale bimbasa taky ne.", upřesnil jsem.
"A byl to chlap? Seš si jistej?", s velkou nadějí v hlase položila matka svoji otázku dne.
"No, kdo jinej by visel na kříži než chlap?", kroutil jsem hlavou tak, že mi začaly vrzat jednotlivý obratle v páteři těsně pod hlavou.
"No...a to je právě to. O tom v poslední době pořád přemejšlim a čím dál tím víc pochybuju. Už jsi někdy viděl chlapa, kterej se dobrovolně nechá přibít na kříž? Dobrovolně??? Dyť vy nesnesete ani obyčejnou rýmu, natož aby vám tekla krev!"
Ticho.
Veškeré teorie nabourány. Historie musí od začátku. Základní kameny lidstva rozmetány do okolí a naděje a víra miliónů lidí na planetě sebou škubla plaše, ale viditelně, jako když nepodařeně na první výfuk chcete sfouknout svíčku. Plamen se ohne, lehce vychýlí z osy, a vrátí na původní místo - ke knotu. I přes ten návrat ale víte, že se stalo něco jinýho...
"To jako myslíš...", začal jsem.
"Nic nemyslím. Jen tak cejtim, že to všechno může bejt jinak.", zašalamounila matka.
"Jinak jak?" Tohle prostě chcete vědět! Novou teorii (nebo tomu klidně říkejte "mytologické vyprávění") o vzniku křesťanství je dobré si poslechnout a to štandopéde, když je její autorkou vaše vlastní máma.
"No jinak. Nemusíš přece žít celej život jen podle toho, co je nalinkovaný. Takovej votrok snad nejsi, proboha...
"Zorino, uvědomuješ si, že se teď chystáš zpochybnit historii?!", varoval jsem mámu před dalšími úvahami.
"Hele", začala zlehka, "já se ráda smířim se sdělenim, že křesťanství vzniklo ze židovství. Dokonce jsem schopná přijmout fakt, že Ježíš Kristus byl nejen prorokem, ale samotným Synem Božím. Lehce mě zaráží, že na sebe jako Syn Boží vzal lidskou podobu - ale budiž. Jenže ve chvíli, kdy na sebe vzal všechny hříchy lidí a nechal se přibít na kříž - tak tady už říkam prrrrr.", hodila mi kostce matka vlastní poznatky o životě Ježíše.
"Jako že by to nedal?", bránil jsem, co mi síly stačily de facto všechno, na čem stojí současná civilizace.
"Jo, tomu se prostě nedá věřit. Kdyby se Josefovi a Marii narodila holka, tak by to k uvěření bylo. Jenže...kdo byla máma Marie a kdo byl táta Josefa? Hm. Slyšels o nich někdy? Čet jsi o nich?", zasadila mi bez milosti ránu nevědění vlastní matka.
"Takže, abych to shrnul: chlap by se na kříž přibít nenechal a bůhví, čí to bylo dítě?"
S odpovědí neváhala ani minutu.
"Přesně tak, chlapče. Původ nejasný a hrdinskej čin k neuvěření. A na tom stojíme už dva tisíce let. Chlapi umíraj, když maj nudle v nose. Kdyby se na kříži objevila nějaká Zuzanka, tak z toho taky nebudu bůhví jak nadšená, ale bude to pro mě pravdivější příběh. Jenže kluk? No promiň..."
Nemohl jsem argumentovat. A maminkám se odporovat nemá.
Ale...na tu Budeč se jeďte podívat. Zapomeňte za Zorčiny teorie a vyražte za zlatym plastovym Ježíšem. Až se moje máma přijede poprvé podívat na můj novej domov, posadím ji do auta a odvezu ji tam taky...
