"Každá doba s sebou nese chamraď." řekla mi kdysi dávno moje babička, která životem proskotačila skrz dvě světové války, rudý únor, krvavá padesátá léta, potupný srpen a zoufalé sedmdesáté a osmdesáté roky a to všechno jako ...
... židovka, dcera živnostníka a matka emigranta.
Pořádně těžká celoživotní ošatka pro jednu jedinou ženskou těch let.
Ženskou, která šla do důchodu hned jak to bylo možné, protože pomáhala mojí zaměstnané mámě se mnou a mým bráchou.
Ženskou, které se už prostě nechtělo (když nemusela) pracovat pro tehdy jedinou sílu v zemi, ze které její syn utekl a nebylo mu umožněno bezpečně přijet domů na pohřeb vlastního táty.
Ženskou, která raději svoji zbývající sílu věnovala třeba točením kliky u mlejnku, do jehož hrdla jsem sypal hrozny rybízu, ze kterých právě silou mojí babičky vznikla šťáva pro marmeládu mazanou nám ráno na krajíc chleba s máslem rozkrájeným na "ovečky".
Ženskou, kterou jsem často v jejím pokoji našeho bytu vídal, jak vypáře dva svetry, aby z vlny natočené v klubíčkách upletla svetr další. A tak pořád dokola. Ta vytrvalost!
Ženskou, která se i ve vyšším věku dokázala vyparádit a vyrazit "s holkama" na dvojku a kafe a v kabelce měla krabičku cigaret od strejce z Německa a subtilní flakon voňavky Chat Noir.
Ženskou, která v letních hicech chodila kolem chalupy s mokrým kapesníkem se čtyřmi uzly v rozích položenym na hlavě a v zimě vyšla do divadla v kožichu z černýho hřebce, s kabelkou z kůže krokodýla zavěšenou kolem zápěstí a s hlavinkou obdařenou neuvěřitelnou parukou! Ta kontinuita!
Ženskou, která mě už staršího pustila do svý knihovny.
S ženskou, která vždy vyslechla a až pak zhodnotila.
S ženskou, která dokázala v klidu pojmenovat a vysvětlit všechny moje průsšvihy a pak mě lehce pohladit po hlavě.
S ženskou, která milovala některý staročeský a jidiš slova převtělený do obecné češtiny a uměla s nimi přirozeně pracovat.
"Chamraď.", pamatuju si už jako puberťák její poznámku, když jsme někde na ulici míjeli nástěnku s fotkami zasloužilých komunistů.
Takový to akvárko na klíček, v něm fotky soudruhů v kravatách a soudružek v kostýmkách z krimplenu, umělej karafiát píchnutej do rohu a rudý písmo se zlatým okrajem nad fotkama
"Pamatuj si, že každá doba s sebou táhne chamraď. A všímej si, že ta se rekrutuje hlavně z těch, kteří se rádi nechají ovládnout - březen, únor, srpen - je jedno, co je za roční období. Líný lidi, kterým stačí slib a miska polívky to jsou. A taky strašpytlové a sobci. Prostě chamraď." řekla mi pak doma u stolu s hrnkem čaje v dlaních.
A teď, vy týhle době a v mym věku, na ní stále častěji vzpomínám.
Co by mi asi řekla u hrnku čaje?
