Ve chvílích, kdy se písničky mění v žalozpěvy a jídlo nemá jiný, než udržovací smysl je dobré potkávat lidi co se nehroutěj, když se nebe na chvíli změní v šedivé nic...
V úzké lehce zešeřelé chodbě magistrátu posedávali v předepsaných rozestupech lidi s rouškama přes pusu.
U dveří jednotlivých kanceláří svítily sytě červené nápisy "Nevcházejte. Vyčkejte na zavolání."
Nevcházel jsem tedy a čekal. Sedl jsem si na volnou židli v dlouhé chodbě a obálku, kterou jsem měl s sebou, jsem položil na vedlejší židli, na které nikdo sedět nesměl.
Po chvilce do chodby vstoupila stará žena. Zmožena výstupem do prvního patra se jednou dlaní opřela o stěnu, zatímco dlaní druhou rozepnula jedním lehkým trhnutím všechny cvočky na vysloužilém silonovém kabátu kdysi nacpaném vatelínem.
Ani volná halena dosud skrytá pod kabátem, ba ani její - pod krkem halabala zamotaná mašle - nebyly štont skrýt tři echtovní, na sebe vyskládané tukové zásobníky. Jeden by se až mohl podivit, proč si žena pod halenku navlékla na tělo tři nafukovací záchranné kruhy...
Pak si paní rukávem kabátu setřela pot z čela a přes roušku zahuhňala: "Čeká někdo z vás na úmrtí?"
Jediný, kdo ze všech lidí na chodbě zvedl ruku, jsem byl já.
"Dobře. Tak půjdu hned po vás.", odpověděla mi a rozpohybovala své tělo směrem k židli, která stála proti té mé.
Usadila se na ni a na vedlejší židli, na které se opět nesmělo sedět, položila svoji utahanou kabelu a z ní vytáhla celofánový sáček, který opřela o vlastní stehno. Pak do sáčku hrábla prsty dlaně a umně pod rouškou naplnila svoji pusu částí obsahu sáčku.
Neměl jsem na nose brýle, a tak jsem jen odhadoval, že šlo o zlatavé pražené buráky.
Jen dožvýkala a polkla, mrkla na mě a zeptala se: "Kdo vám umřel?"
Ne, že by se mi chtělo mluvit, natož klábosit o smrti..., ale rukavice byla hozena a nezbylo, než ji zvednout.
"Táta.", odpověděl jsem jsem jednoslovně a znovu jsem při tom kontroloval obsah obálky, kterou jsem s sebou přinesl.
"A máte potvrzení o pohřbu?, nezůstala moje nová kamarádka v nečinnosti, "... voni jsou tady jak psi.", pokračovala dál, "Bez tohodle papíru se s váma bavit nebudou. Jsem tu už podruhý.", předala mi svoji zkušenost.
"Mám.", odpověděl jsem zase jednoslovně a pro jistotu jsem v obálce zkontroloval přítomnost faktury za žeh.
U dveří matriky s informací o "oznámení úmrtí" stále svítil červený nápis "Nevcházejte. Vyčkejte na zavolání."
"A kdy vám umřel?", zeptala se paní a znovu si pod rouškou futrovala pusu obsahem sáčku.
"Na Štědrý den.", rozšířil jsem svoje dosud jednoslovné odpovědi.
Paní polkla a vzdychla: "Ježíšku."
"No", začaly se mi v puse rovnat slova odpovědi, "Ježíšek se ten den narodil a táta mu prostě uvolnil místo...".
Tak jsem si to všechno náhlý v hlavě srovnal ve chvíli, kdy mi o Štědrém dnu do mobilu přišlo oznámení o tátově úmrtí.
"Můj Poldík šel pár dní po něm. Hned zkraje ledna.", usmála se na mě paní s plnou pusou zpod roušky. "Kdybych věděla, že to přijde tak ráz na ráz, tak bych uvařila silvestrovskej ovar z většího kolene. Poldík ovar s křenem a hořčicí miloval."
Usmál jsem na paní, co to jen s rouškou přes pusu šlo.
"Covid?", zeptala se mě paní s opět plnou pusou. Obsah sáčku se zmenšil.
"Jo, covid tam byl taky.", odpověděl jsem zase lehce rozvitou větou namísto jednoslovného vyjádření.
"Divná doba, co?", nadechla se moje nová kamarádka ve smrti, vzala do ruky sáček se zbytkem jeho obsahu a přes chodbu mi nataženou rukou nabídla: "Dejte si." a její oči se na mě zase usmály.
Až v tu chvíli jsem poznal, že v sáčku nebyly ukryty buráky, ale vepřové škvarky!
"Škvarky?", vyjelo ze mě překvapeně ve chvíli, kdy se moje prsty do sáčku ponořily a několik kousků zlatavého potěšení vytáhly ven a nasměrovaly je pod roušku do mojí pusy.
"Jó, škvarky", zatetelila se paní na židli naproti mně. "Já sladký nemůžu. Cukr mi nedělá dobře na žlučník, víte? Vemte si ještě.", zamávala mi opět sáčkem před obličejem.
V puse se mi rozpouštěly tóny laskominky, kterou můj táta miloval nade vše. Skoro bych na to zapomněl... Ještě štěstí, že tahle škvarková víla dorazila do chodby, ve které svítila červená světla s nápisy "Nevcházejte. Vyčkejte na zavolání."
"Už nechci.", odpověděl jsem pokorně. "Jedna hrstka stačí.", poděkoval jsem stále ještě se škvarkovou připomínkou mýho táty na jazyku.
V tu chvíli červené oznámení u dveří, kde se vyřizuje úmrtí, zhaslo a mezi futry se objevila úřednice.
"Kdo je další na úmrtí?, zeptala se všech v chodbě.
"Já.", přihlásil jsem se a zvedl tělo ze židle.
"Potvrzení o kremaci s sebou máte?", zeptala se mě úřednice přísně.
"Mám.", odpověděl jsem opět jednoslovně, sebral z vedlejší židle obálku s rodným a oddacím listem, fakturou za žeh a občankou mýho táty a chystal se k jejich odevzdání přísné úřednici.
Škvarková víla na mě mrkla a zahuhlala zpod roušky: "Já vám to říkala. Bez potvrzení pohřbu si dneska lidi ani neškrtnou. Mějte se hezky a na shledanou."
---
A pak jsem už jen odevzdal všechno, co si úřad vyžádal a za pár minut bylo po všem.
Z matriky jsem odcházel s laskavou chutí škvarků v mojí puse.
