" ... a to máš tak. Vono je to pořád dokola, až se člověk diví, že z toho nezblbne. Bůh ví, jestli to pořád dokola neproskotačilo nějak silnějc v hlavách těch..., však víš, prostě pošahanejch."
Duben i květen splynuly v jedno tělo a proběhly kolem mě jako malé děti vbíhající do vysoké letní louky. Záhy se duben i květen v té louce ztratily a vítr, který kličkoval mezi stébly trávy, mi od kotníků po lejtka nafoukal do dnů můj nejoblíbenější balzám - červen.
A v něm prvně rozkvetla louka za brankou a kytky v zahradě se předháněly v tom, která z pupence pukne nejdřív.
Brzká rána, kdy jsem odjižděl za prací, byla šerosvitná. Jeden se až bál zahradou projít - nechtěl narušit ten "šikanedrovský" obláček klidu.
A najednou červen otevřel vrátka červenci a vrzavý vzdech zrezlých pantů ohlašoval dny dlouhé jako naše sny a noci krátké jako vosí žihadélko.
Červenec brankou proklouzl fikaně ruku v ruce se srpnem. A dětem začaly prázdné dny. Mé byly v tu dobu naopak až přeplněné. Naducané jako bříškatí chlapečci na plovárně, kterým na vypouklá bříška odkapává zmrzlina a tlouštík ji labužnicky vychutnává vylizováním z křehkého kornoutu. Moc dobře si na tuto situaci z mého jinošství vzpomínám. Upatlané břicho se vždy umylo v bazénu...
Takže pro děti prázdné dny kolem mě prosvištěly jako svišti, když je pískotem vyplašíš a zahrada se rozrostla o nové záhony a úpravy a kytky a traviny a další a další, čemu nerozumím. A někdy čas hodil zpátečku, nebo alespoň přibrzdil, jako když na normálním kole šlápnete do šlapek proti směru jízdy. A v ty časy jsem na lavičkách v zahradě potkával sousedy a bílé víno ve skleničkách jiskřilo jako let jiřiček a holky si postěžovaly, že mě neviděj a kluci do mě to víno horem dolem, protože mě "zas asi dlouho neuviděj"...
"Dostala jsem k výročí kudlu.", mrkla na mě Sandra. Ženská podobná Charlotte ze Sexu ve městě s velmi vytříbeným smyslem pro prču. "No ...", mrkla na mě, "... kudlu. Kudlu k výročí! Si představ.", povzdechla, upila ze skleničky toho jiskřivého bílého, nadechla se a dodala: "No, alespoň je na tý kudle vývrtka."
A takhle rychle mi prosvištěly moje prázdnéplné dny, vrátka zase brzo zavržou a červenec se srpnem udělaj v aréně místo září. Září by mělo zazářit, naposledy nás před zimou prohřát. Takový to teploučko, který lezlo z dětských bačkorech, když je naše chodidla opustila večer před postýlkou.
A dnes volný den. Trochu mě z toho všeho švunku od března do teď rozbolelo v krku.
A venku je krásně.
Probouzím Stellu, která má dny kdy chodí a dny kdy leží a pomalu jí startuju tělo k tomu, aby byl ten chodící den.
Moc se jí nechce. Asi jako by se nějaký osmdesátiletý babičce nechtělo se projet na kolobrndě. Ale to krásno venku!
Roztahuju závěsy, otvírám okno a nechám do bytu svištět poslední srpnovou středu.
Vykloním se z okna a ... kolem si to mašíruje sousedka z horního konce vesnice.
"Ježiši kriste", zastaví se a uplivne si. "Já už myslela, že nežiješ. Dyť já tě neviděla někdy vod jara, čoveče."
Stojí přede mnou taky jak zjevení. Šatovka, která udávala rytmus všem domácnostem v 70. létech, udává i dnes rytmus outfitu mojí sousedky. Pod šatovkou legíny - tyrkysové, jejichž barva oddaně stéká do kotníkových kroksů. Růžových!
Sousedka si čechrá v ranním slunci přiznané šedé vlasy a přitom pouští z pusy: "Sem se byla podívat tady za mostek. Ty svině tam prej zase řáděj. Tak sem se tam šla podívat."
"A viděla jste je?", natahuju za sebe nohy opřenej o okno a snad tak plním nějakou tu radu o ranním stretchingu.
"A co bych tam asi tak takhle za světla viděla. To nejsou sovy, to sou svině přece."
"Aha.", odpovím rychle, protože se v tom tématu už nechci hrabat. "A jak se jinak máte?", prohodím ono věčné vesnické, když někoho zahlídnete z okna, nebo opřenej o plot.
"No...", přestala si sousedka čechrat vlasy, "vono je to pořád dokola, až se člověk diví, že z toho nezblbne. Bůh ví, jestli to pořád dokola neproskotačilo nějak silnějc v hlavách těch..., však víš, prostě pošahanejch.", hodí sousedka do placu mnohem důkladnější téma než jsou obyčejný svině.
"Jaro, léto, pondělí, úterý, sedm, osm, ano, ne, ..., dyť je to celej náš život pořád kolem dokola. No neni to na palici?", šatovka se vlní rozohněním a barva na legínách ještě oddaněji vplouvá do růžových kroksů.
"No jo," protahuju dál nohy já směrem do obejváku, "létu je ouzko, začne nám podzim."
"A ten mám ráda, ti řeknu", vyrazí ze sousedky jako marmeládovej čert. "Podzim, to je čas jak posypaná buchta.", zasní se.
"Pěkný. To si budu pamatovat.", udělalo mi radost.
"Víš jak. Uvnitř teplá od léta a na povrchu lehounce okoralá a křupavá. Prostě podzim. A já už musím jít. Jsem ráda, že žiješ. Ahoj."
A šatovka, legíny a kroksy se daly na cestu nahoru, do kopečka a určite pospíchaly, protože už se těšej na čas jako posypaná buchta.
