"Tělo vašeho bratra bylo nalezeno na ubytovně ve Vysočanech. Abychom vyloučili cizí zavinění smrti, byla nařízena soudní pitva a vy musíte čekat na její výsledek", tak prosté bylo květnové oznámení Policie ČR.
Byli jsme od sebe jen devatenáct měsíců, a přesto daleko tak, že tam ani vítr nedoletí...
Já byl šprt, on byl rebel. Já hnědovlasej a hnědookej, on blonďák s modrejma očima. Já fatalista, on do určité doby systematickej vykuk. Já se svými tajemstvími, on naturščik. Já s hlavou v knížkách, on s hlavou v motorech aut. Já v roli "...podívej na Marka", on v roli "...já to nikdy dělat nebudu."
A nedělal.
Životem proletěl někdy jako vlaštovka - kmitavý let, průšvihy, chvíle až omamného štěstí a pak střemhlav dolů, jen tak tak, že si při tom manévru nesrazil hlavu.
Jindy měl období, když životem plul v rytmu letu pelikána, který jsem tak rád pozoroval na plážích na Floridě při západu slunce. Takové rozvážné houpavé vyhovující nic. Takový ten hebounký let nad všemi problémy a krkolomnostmi, které brácha nakonec přežil.
V rytmu těchto dvou letů se sám odpoutal od hnízda. Od rodiny. Vyletěl a nemělo smysl mu bránit. Nedal by se. Naturščik.
Sem tam přišla pohlednice různě ze světa, sem tam zavolal mámě k vánocům, sem tam se ozval i mně. Ale vždy šlo jen o krátká sdělení. Jen o slovní dotek. Jen si ověřit, že jsme a pak zase zmizet. Na půl roku. Na rok. Někdy i na dýl.
A naše duše si zvykaly. Zvykaly, a pokaždé je vlastně nečekaně přišlé zprávy z druhé strany rozechvěly.
A pak 3. května přišla zpráva ne od něj, ale o něm.
Vlaštovka dolétala, ale jsem si jistej, že let pelikána pokračuje.
Pokračuje, protože to tak musí být.
Každý z nás očekáváme hlavně ty dobré zprávy, těšíme se na radost a radujeme se z těšení. Máme rádi smích, který nikdy nekončí. Vždy se kolem vás někdo usměje, nebo přímo směje na plnou pusu. Vždycky to tak je. Stačí si všimnout...
A proto tuhle krátkou vzpomínku na Julu s radostí zakončím legendárním rodinným vyprávěním.
Jula se vrátil z prvního školního dne domů.
Babička ohřívala polívku, Jula si sedl ke stolu a babička se od sporáku ptá: "Tak co, Julo, jaký to bylo?"
A Jula, naturščik, vlaštovka i pelikán zároveň odpověděl: "Dobrý. Ale zejtra už tam nejdu."
...
A když jsme ukládali urnu do země, bylo slunce nad hlavou a zem si vzala mýho bráchu, tak mě napadlo
Bylo to tu dobrý, ale zejtra už nepřijdu
