"Kdy je ženská nejodvážnější?", hledala máma odpověď. Ale jen chvilku. "Je to divný, ale nejvíc odvážná je, když jí vlastní dítě přestane potřebovat jako tu jedinou..."
Mrzlo. Lezavá mrcha se vškrábala pod nehty, pod víčka, do vrásek a nevynechala ani oči, které začaly slzet.
Dnešní ráno bylo hodně lezavé a v takových chvílích nám hlavou letí jednoduché otázky, na které je těžké najít snadnou odpověď.
Když má v takových ránech tělo teplotu vychladlé polévky, potřebuje ohřát alespoň duše.
"Bojíš se o mě i teď?", pokoušel jsem se znát odpověď na otázku, která sem tam proběhne dítěti, které má už nakročeno do středního věku, dítětem není, i když pořád vlastně je.
"Bojim. I když vím, že jsou kolem tebe další, co se bojej, pořád se bojim i já.", odpověděla nezvykle klidně, bez emocí a bez ironie, která k ní patří jako šípek na podzim do šípkového keře.
"Ale už míň.", dodala, aby mě uklidnila. "Největší strach, nebo spíš obavu jsem cítila ve chvíli, kdy se ukázalo, že nejsem tou jedinou, kterou opravdu potřebuješ."
"Když jsi mě pouštěla z domova? Tehdy to nějak bylo?", toužil jsem po detailech.
"Ne. V tu dobu jsi už dávno nebyl jenom můj a byla jsem ráda, že na mě nevisíš oddaně jako nákupní taška pověšená před nákupem na klice od dveří do bytu."
"A kdy to bylo?", trval jsem na svém.
Malou chvíli bylo ticho. Slyšel jsem jen dýchání a v něm skrytou chvilku přemýšlení.
"Je to možná hnusný, ale nejvíc jsem o tebe měla strach, když jsi začal vztahovat ruce k dalším lidem. Ne pouze ke mně.", řekla krátce.
"Nevěřila jsi těm, ke kterým jsem vztahoval ruce?", pokračoval jsem.
"Věřila. Dyť to byla moje máma! Tvůj táta a nejbližší lidi. Ale ten moment, kdy jsem tohle zpozorovala, byl v pár sekundách nespravedlivej. Nebo jsem byla moc sobecká. Ale tohle nikdy úplně nepochopí ten, kdo nerodil. ... a sama se v tom do dneška nevyznám.", mluvila klidně, bez zášti a zřejmě s hlavou přecpanou vzpomínkama na dobu, kdy sice byla hodně mladá holka, ale současně už manželka a dokonce máma.
"Chtěl jsem asi poznávat svět.", napadlo mě a tak jsem to řekl.
"Jo. Poznávat svět, na kterej jsem tě devět měsíců chystala, na kterej jsem tě porodila a do kterýho jsem tě kojila, utírala ti zadek a sobě ramena, jak jsem od tebe byla vděčně pozvracená.", slova jí vyjížděla z pusy lehce, bez zášti, snad jen s dávkou nostalgie, která v lidech roste současně s rokama, které jim padají po každých narozeninách do kapes jejich svetrů.
"Byl jsi moje porce voňavýho štrůdlu. Plnej vůní, plnej chutí. Odvážnej v opražených vlašských ořechách a překvapivej jako chuť pečený rozinky. Byl jsi takovej pocukrovanej...", valila se z mámy přirovnání.
Mlčel jsem a čekal.
"Obejmout tě bylo snažší, než vzít do rukou měkkej teplej polštář. Krmit tě bylo tak velký, jak já jsem byla v tu chvíli malá a nepodstatná sama pro sebe. Milovala jsem pozorovat, jak s prvním chycenim moji bradavky začalo tvoje nervózní ztuhlý tělo měknout a jak jsi při prvním nasátí zavíral oči a přestal jsi kolem sebe mlátit rukama. A když jsi při kojení usnul a bradavka ti vyjela z pusy a nechala po sobě kolem těch malejch rtů stopy po mlíku, to jsem fakt lítala ve štěstí horem dolem."
Mlčel jsem. Jenom mlčel.
"No...a pak přišel ten moment."
"Jakej?", chtěl jsem vědět.
"Ten moment, kdy jsi mě takhle přestal potřebovat a já musela poznat, že i když jsi ještě pevně nechodil, že jsou to tvoje první kroky směrem ode mě. Ne ke mně, jak jsem byla do tý doby zvyklá.", popsala krátce pocity každý mámy.
"Tehdy je ženská nejstatečnější. Nejodvážnější. Ale tohle všechno si dokáže máma uvědomit a popsat až dávno dávno po tom, co se to stane. Právě proto se žádná ženská nepřestane o svoje dítě bát, protože dokáže se zaťatejma zubama ustát chvíli, kdy se od ní ten, koho porodila, začne vzdalovat. Když začne vztahovat ruce k jinejm..."
