Jedete pro hajzpapír a cestou vám mladej neznámej kluk oznámí, že jste přeprogramovanej. To není halucinace z horka, to je příběh ze včerejšího dne.
Měl na ulici v šachu jinýho maníka, smál se na něj, hladil po rameni a když už se skoro zavíraly dveře od desítky co jela na Anděl, skočil do tramvaje rovnou ke mně.
Jel jsem pro hajzlpapír. Taková normální záležitost, kterou v pravidelných intervalech prožíváme všichni.
Nepředpokládal jsem, že potkám budhistickýho mnicha s knížkama v ruce a úsměvem od ucha k uchu umístěných na jeho doleskla vyholený hlavě s malým culíkem na temeni.
"Dobrý den, pane, vypadáte spokojeně. Máte nějakou knížku od nás?", ovinul si mě první větou tak dokonale, že jsem měl chuť mu dát pusu.
"Jsem spokojenej", přiznal jsem, aniž bych se před tím nadejchnul.
"No to vidím. Máte nějaký knížky od nás?" šel do mě budhisticky marketingově a jeho krásný bílý zuby a úsměv vyladily rozhicovanou tramvaj.
"Knížky mám. Ale ne do vás.", smál jsem se dál a přistoupil na započatej dialog.
"A korálky máte taky, jak vidim", řekl nakažlivě zvesela.
"A taky mám vyholenou hlavu jako vy.", přihrál jsem mu.
"Tak jste stejnej", zasadil smeč.
"Jsem jinej.", odpinknul jsem.
"Jak jinej?", nedal se.
"Úplně.", nedal jsem se já a přistih jsem se u toho, že mě moc baví si takhle otevřeně povídat s někým, koho vůbec neznám. S někým, kdo je Čechem, zabaleným do oranžové látky.
"Jinej bejt nemůžete.", trval na svym. "Máte i vietnamky a smějete se.", lichotil mi ten jeden lichometník budhistickej a moje ego rostlo jako bublina z bublifuku.
"Jsem jinej.", nenechal jsem se zmást všema těma příjemnostma lítajícíma mezi náma v průběhu necelé minuty.
"Kam jedete?", zeptal se.
"Pro hajzlpapír, došel.", mluvil jsem pravdu, i když...komu máte potřebu vyprávět, že vám doma došla poslední role papíru? Budhistickýmu mnichovi nejmíň!
"Tak vidíte, jste stejnej", zasmál se do široka.
"V tomhle jo. V tom jsme stejný všichni.", dal jsem mnichovi za pravdu a začal jsem se smát ještě víc.
"Byl jste někdy v Indii?", šel na mě jinou cestou.
"V Indii ještě ne, byl jsem v Thajsku. Ale už dávno.", přiznal jsem s lítostí.
"Tak jste přeprogramovanej.", oznámil mi suše, ale pořád s úsměvem.
"No to si nemyslím.", trval jsem pořád na tom, že nejsem stejnej jako on, ale pořád jsem se u toho usmíval a pomalu se chystal vystoupit z tramvaje. Projela křižovatkou a začala brzdit před obchodním centrem.
Dal mi ruku na rameno. Byl o dost menší než já, tak si trochu pomohl tím, že se postavil na špičky nohou.
"Vy jste to jen ještě nepoznal, ale jste přeprogramovanej. Já to cejtim. Mějte krásnej den a děkuju, že jsem vás potkal. Nezapomeňte se co nejvíc smát! Nashledanou.", vyskočil předemnou z tramvaje a v letu se v mejch očích proměnil v cucavej bonbon zabalenej do oranžovýho celofánu.
Spadnul mezi horkem a nákupama a vším dalším zmožený lidi před obchoďákem.
Pozoroval jsem jeho veselou chůzi do chvíle, než mi oranžová zmizela z dohledu. Stál jsem na "andělu", potkal jsem mnicha a bylo mi oznámeno, že jsem přeprogramovanej. Smál jsem se.
