"Nemám tolik času" může někdy znamenat ztrátu toho, na co je dobrý si čas udělat. Už třeba pro pocit, kterej přichází jen jednou za rok...
"Tak máme rohlíčky, linecký i pracny. Jaký mám ještě vzít?", stála u do kopce naplněného nákupního vozíku máma a na jeho vrchol skládala krabičky s upečeným vánočním cukrovím.
"Mně je to jedno", odpověděla po pravdě holka vedle ní, která ještě neměla prsa, ale už měla stíny a iPhone.
"No, to je výborný, zase bude všechno na mně!", lehce ve stresu odpověděla máma a do koše hodila ještě dvě krabice navíc....
Když jsem byl já malej, tak jsem neměl ani stíny, ani prsa, ani iPhone.
Měl jsem ale troubu.
Těch pár dnů před vánocema bylo v našem opravdu obrovském bytě v činžovním domě vždycky teplo.
Máma s babičkou pekly cukroví a trouba frčela v rytmu a rychlosti formule jedna.
V lednici odpočívaly bochánky různých těst, který jsem v noci tajně chodil uždibovat a pokaždý měl velkej strach, že mě prozradí jednak otevření lednice (tenkrát cvakaly a vrzaly) a pak taky světlo.
Proto jsem pokaždé dětské bříško natlačil na kliku tak, aby, až za ní vezmu, necvakala. A jakmile klička povolila, vsunul jsem do vzniklé díry hubenou klučičí ručku a po paměti zapátral uvnitř lednice. Na konci prstů vždycky nějakej kus těsta ulpěl. Když jsem vytáhnul ruku z lednice zase zpátky ven, dětské bříško opět přitlačením lednici zavřelo, aniž by bylo možný zaslechnout jakýkoliv zvuk. Mise byla ukončena důkladným olíznutím nabraného těsta.
Další den jsem už v hnědých punčocháčích, v bačkůrkách s gumičkou přes nárt a flanelový košili postával opřenej o zeď u rozpálené trouby a pozoroval cvrkot v kuchyni.
Babička vyndala těsta z lednice. Z linky vytáhla pytlík s moukou a ze šuplíku váleček na nudle. Pohybem dlaně, kterej připomínal let běláska, rozházela po pracovní lince hladkou mouku.
Bochánek těsta pohladila dlaněmi, na kterých něco mouky ještě zůstalo.
Pak bochánkem něžně, ale odhodlaně práskla o pomoučněnou pracovní plochu na kuchyňské lince, čapla do rukou váleček a bochánek proměnila v nízkou těstovou placku. Její prsa, který se při válení sem tam dotkly těsta, byly bílý, jako by právě vylezla z nějakýho kokainovýho doupěte.
Když bylo těsto vyválené a formičky a plech nachystané, přišla moje chvíle.
Vyhrnul jsem si rukávy u flanelky, ke kuchyňské lince jsem si přitáhnul židli a postavil se na ní tak, že jsem měl hlavu v úrovni hlavy mojí babičky Lídy.
Ukázala mi, jak se dělá rohlíček a z placky těsta nařezala hodně dlouhý proužky, který krátkým poválením dlaněma proměnila v mega dlouhou žížalu.
Do ruky jsem dostal jídelní nůž a žížalu rozkrájel na menší žížalky.
Babička se na mě dívala, prsa pořád od kokainu a já se snažil! Tak moc jsem se snažil, protože jsem chtěl upíct vanilkový rohlíčky sám. Na plech jsme je skládali společně a babička Lída si utírala opocené čelo speciální utěrkou.
A v kuchyni bylo krásně teplo a vonělo tam těsto a kůra z pomeranče, která se sušila vedle v pokoji na vafkách.
První plechy zmizely v hladové horké troubě.
Sednul jsem si před sporák na židli a skrz sklo ve dveřích trouby jsem pozoroval, jak se mnou ohnuté žízalky začínají v troubě nejdřív potit stejně jako babiččino čelo a pak se v nich udělají takové dírky a pak ty žížalky začaly různě pulsovat a zlátnout až babička řekla: "...tak a je to".
A levou rukou otevřela troubu, ze který se vyvalilo vanilkově horká vlna až jsem musel zavřít obě oči. Pravou dlaní ponořenou v chňapce, kterou sama šila, vytáhla plech ven. Levou rukou mě odstrkovala do bezpečné vzdálenosti a plech položila na hořáky sporáku.
Pak přišla moje chvíle!
V hluboké misce jsem měl nasypaný moučkový cukr se zrnkama vanilky vyškrábanýma nožem z dlouhého tmavého lusku.
Teplé, někdy horké rohlíčky, které babička stáhla z plechu, jsem měl sesypané v jiné míse.
Mým úkolem bylo rohlíčky ještě za tepla pořádně protáhnout směsí cukru a vanilky. "A opatrně. Nerozlámej je!", koukala na mě babička a já jich pár přece jen zlomil, protože ty se mohly sníst už hned. Ještě teplé!!!
Od horkých kousků pečiva mě pálily bříška prstů, který jsem si olizoval a ulevoval tak bolesti.
Čím víc mě prsty pálily, tím víc jsem olizoval a tím víc se mi na prsty lepil ten vanilkovej bílej cukr a odpadával mi všude kolem, hlavně pod židli, kde jsem stál, protože jsem si často dlaně v rychlosti vojížděl a chladil i o ty hnědý punčocháče.
Krabice od bot se plnila vlažnými cukrem nabílenými rohlíčky. V kuchyni bylo vedro jako v Africe, dráťák hrál Lingha Singers a bylo nám dobře.
Tohle jsou moje vánoce. Vzpomínky na lidi, vzpomínky na vůně, popálená bříška prstů a babiččina kokainově bílá prsa.
Přeplněný nákupní koš tuhle sílu nikdy mít nebude.
