Kam se hrabe Němcová, Hans Christian nebo Karafiát. Když vezme pohádku do hlavy a rukou malá holka, to se teprve dějou věci!
"...a támhle v tom zámku bydlí princezna, babi?", zeptala se malá, nižší než zábradlí nad řekou, holka na stanici sedmnáctky u Karlových lázní.
Babička se přes řeku podívala směrem k Hradu a řekla: "Jó, kdyby..."
"Tak král?", pokračovala holčička s otázkami, protože se nudila.
"Ani král, Markétko, tam bydlí Zeman.", odpověděla krátce babička.
"A on nemá královnu, když bydlí na zámku.", ptala se dál.
Babička chvíli přemýšlela a pak řekla: "Zeman královnu nemá."
Markétka byla vytrvalá a nechtělo se jí vypadnout z pohádky jen proto, že Zeman královnu nemá.
"Tak ať udělá bál.", začala řešit osobní život Zemana na Hradě malá holčička. "Přijedou princezny z celýho světa a vybere si královnu. Ona pak bude vařit a mejt okna na zámku."
"Jenže princezny chtějí prince, tak je to přece v pohádkách.", znegovala lehce fantazii vlastní vnučky její babička.
"A my nežijeme v pohádce?", nedala se Markétka.
Babička se na vnučku překvapeně podívala a zeptala se.
"Ty si myslíš, že žijeme v pohádce?", zeptala se nevěřícně.
"Jo.", odpověděla Markétka jednoslovně.
"A proč?", zjišťovala dál babička.
"Protože zámky jsou z pohádek a zbyly nám tady, abysme na pohádky nezapomněli...."
Život je snadnější, když přestaneme myslet a korigovat myšlenky podle toho, jak se věci správně mají.
