„Proč má ten kluk v břichu zapíchaný oštěpy?", zaburácel mezi stěnami hlas malé holčičky. Otázka položená v drážďanském Zwingeru v den porážky fašistického Německa.
„To jsou šípy, Helenko“, odpověděla holčičce česká maminka.
Byl osmý květen, den porážky Německa ve II. světové válce a já byl jedním z českých návštěvníků galerie, kde na zdech visí Tintoretto, Rubens, Cranach, Tizian, Murillo, Vermeer a taky pán, který měl v břichu zapíchané oštěpy.
„Nebolelo ho to?“, zeptala se holčička.
Už jsem chtěl odejít, ale zdržel jsem se u obrazu Utrpení sv. Šebestiána déle. Zajímalo mě, kam tenhle dialog povede.
„Pojď už, Helenko.“, vybízela maminka holčičku, která si před velkým obrazem postavila hlavu a rozkročila obě nohy.
„Teče mu krev.“, řekla, aniž by se ohlédla napravo nebo nalevo.
„Jako tobě, když se třeba řízneš.“, odpověděla stále trpělivá maminka.
„Zapíchli ho Indiáni?“, zjišťovala Helenka s dětskou neúnavností.
Samým nadšením při zmínce o možném zavraždění sv. Šebestiána Indiány jsem poposkočil na sedačce usazené přímo proti rozměrnému plátnu. „To na to si počkám“, řekl jsem sám sobě a téměr nahlas.
„Indiáni asi ne, Helenko.“, usmála se na mě maminka, když si všimla, že jejich dialog poslouchám.
„A kdo?“, bez jakékoliv agrese nebo dětské rozcapenosti potřebovala Helenka zjistit, kdo byl vrahem svatého na obrazu.
„Třeba to ví tady pán“, nahodila udičku maminka Helenky.
Pán věděl v tu chvíli o sv. Šebestiánovi úplné prd, a protože se kdysi rozhodl, že si do telefonu nenechá instalovat internet, nebylo ani moc šancí situaci „prdu“ zvrátit.
„Já o něm nic nevim“, přiznal jsem na první dobrou. „Jen se mi ten obraz líbí“, snažil jsem se ze všech sil aranžovat situaci před plátnem tak, abych nemusel mluvit, ale mohl dál jenom poslouchat.
„Tobě se líbí, že je zapíchanej?“, otočila se na mě Helenka.
Oči měla hnědozlaté, jako když včelaři vytáčejí med nasbíraný včelami v lese.
„Mně se líběj barvy na tom obrazu.“, mohl jsem vyslovit jedinou moji pravdu o obrazu, který před námi visel.
Helenka popošla k mamince, svoji ještě stále rostoucí dlaničku pomalu vsunula do její dlaně, naklonila hlavičku doprava a upřímně se podívala do maminčina obličeje.
Pak se podívala na mě a řekla: „Asi moc zlobil maminku.“
