Tramvaje, ve který jezdí jeptišky, táhnou po kolejích andělé. Minimálně v předvánoční době to tak je.
Bylo fakt hnusně. Mžilo tak jemně, jako když vám batole svěřené do náruče poprská náhlým kýchnutím tmavý svetr zbytky mateřského mléka, které uvízlo v jeho puse těsně po kojení.
A šedivo bylo, jako když před vaše oči mistr krejčí naučeným grifem rozbalí roli elegantního stretchového gabardinu.
A ve výlohách na ulicích si kolemjdoucí postupně začaly ochočovat všechna ta vánoční hejblátka a pozlátka.
A nálada v tramvaji byla taková, že náhodný úsměv kohokoliv by mohl být potrestán vyhoštěním na Sibiř.
A pak do tramvaje přistoupila jeptiška. Nebo služebnice boží. Já se v hierarchii a pojmenování takto oddaných žen nevyznám. Něco o jejich životě laik pochytí už v dětství a pak se nestará, protože duchovno v dětství pochopené pro zbytek života bezvěrců plně dostačuje.
Sedla si proti mě. Usmívala se a pozorovala všechny své spolucestující. A po oknech tramvaje stékaly tučné kapky vody, které se na sklo přisály jako nacucané pijavice.
Neviditelní andělé -kamarádi jeptišek a služebnic božích - sami sebe zapřáhli za lana a zabrali. Tramvaj sebou lehce škubla a rozjela se od Národního divadla přes most na smíchovskou stranu řeky.
"To je krása.", zlehka poznamenala jeptiška tak, abych zaslechl její sdělení o kráse, kterou jsem neviděl.
"Že je to krásné? Co říkáte?", byla jeptiška o poznání adresnější v další části jejího monologu.
"No já nevim, co je krásné.", odpověděl jsem, protože se sluší být k ženám slušný.
"Nevíte?", zeptala se mile a obličej ohraničený pokrývkou její hlavy se rozvlnil do všechápajícího pochopení.
"Je mokro a šedivo a začínají Vánoce - to si lidi moc klidu neužijou.", odpověděl jsem tak, jak jsem se v danou chvíli cítil.
"Protože moc sledují televizi a čtou zbytečně moc špatných zpráv.", bylo mi vzápětí vysvětleno. "a moc spolu nemluví.", dodala ještě. "Vždyť se podívejte kolem sebe.", udělala náznakový oblouk hlavou směrem k těm, kteří kolem nás postávali nebo seděli na červených plastových sedadlech.
"Asi by nám andělé měli sebrat mobily a pořádně nás každé ráno zlechtat", napadlo mě a nahlas jsem všechno vykecal jeptišce sedící proti mně.
Chvíli se na mě dívala jako na slaboduchého a pak se usmála.
"A víte, že to není špatný nápad? Pořád se na anděly spoléháme jako na zachránce, ale žádného z nich ještě nenapadlo, aby nás sem tam polechtali. Budu o tom přemýšlet. S pánem bohem.", řekla ještě a zvedla se, protože tramvaj pomalu zastavovala ve stanici Újezd.
Dveře vozu se otevřely a tramvaj z břicha vypustila několik cestujících, mezi kterými se mi z dohledu ztratila i "moje" jeptiška.
Voda dále stékala po oknech, lidé pořád mlčeli a tramvaj stála v zastávce. Často na tomhle místě řidič čeká na zelenou, aby mohl odbočit buď do Karmelitské, nebo navést tramvaj směrem ke Švandovu divadlu.
Nic se nedělo.
Všichni jsme v tichosti čekali, až andělé zase vezmou za lana.
Zapomněli jsme ale na to, že jeptiška na Újezdě vystoupila a andělé odešli s ní. To kámoši dělají.
Náhle se znovu otevřely všechny dveře a z kabiny řidiče vylezl Ježíšek a mile nám všem oznámil: "Omlouvám se, ale tramvaj má poruchu. Prosím, vystupte."
Začal jsem se potichu smát...
