... a zvlčely mi tady máky

Pokud se vaše matka dostane na dosah zázraku nebo přírodnímu úkazu, máte obrovský štěstí, když vám v tu samou chvíli zavolá.

"Ahoj, já nic nechci. Jen ti volám, protože mám obrovskou radost.", začal včerejší dialog, kdy mobil zazvonil přesně v "dětské" odpoledne a já se tetelil radostí, že mi máma zase popřeje ke dni dětí... Nejdřív bylo všechno samozřejmě jinak.

"Tady je taková krása, že sem musela dojít do chalupy pro mobil a zavolat ti."

"Do chalupy pro mobil? Tys byla na zahradě?", zeptal jsem a se nervy mi při těch dotazech stoupaly mírně od žaludku k mozku, jako když bublinky v sodovce prchaj ode dna k hladině.

"Ne. Na špacíru jsem byla. V lese.", odpověděla zvesela.

"A proč s sebou v lese nemáš mobil, proboha? Co kdyby se ti něco stalo?", byl jsem zodpovědným synem.

"Jako že by mě sežral vlk, myslíš? Tak velký vlci, aby mě dokázali sežrat, tu neběhaj.", odbyla mě s kapkou pohádkovýho humoru máma a dodala, "a nechce se mi s nim tahat a eště bych ho ztratila."

Některé argumenty matek jsou nevyvratitelné. Znáte to sami.

"Ale proč ti volám.",pokračovala, "stojim tady na poli před barákem a přede mnou je pás máků.To pole úplně zvlčelo. Rudý jako rybízová marmeláda. To je ti tak krásný! Tak jsem ti to chtěla říct.", posílala máma z pusy slova se stejnou radostí, jako jsem je kdysi posílal já, když jsem viděl prvně vlny Andamanskýho moře, nebo Koloseum v Římě, nebo Carnegie Hall v New Yorku. Já musel trajdat po celym světě a jí stačí vylízt přes mez na pole a rozhlídnout se...

"Jako rybízová marmeláda, říkáš?", zopakoval jsem mámin popis pole s máky před naší chalupou.

"No", zlehounka zaváhala, "spíš malinová. Teď když to toho jde to slunce, co si už lehá za obzor u Petrovic, tak bych řekla že malinová.", mluvila pořád dál s tím holčičím nadšením v hlase. Jako bych jí viděl - stojí uprostřed pole a kouká směrem do údolí a k obzorům a kousek od ní teče malinová řeka...

"To je ti tak krásný!", řekla znovu jako Homolková tehdá v těch filmech. Takysetetelila...

"Květ máku je symbolem padlýho vojáka", poučilo kuře slepici (víte jak to myslím, generačně. Ne že je máma slepice!)

"Fakt? To sem nevěděla.", odpověděla překvapeně, ale stejně mi bylo jasný, že její pozornost poutá rudá barva v pruhu, jako by někdo do pole odhodil mega velkou zimní červenou šálu.

"Já to vim jen díky Key Westu. Když jsem tam vlez do malýho bílýho domu prezidenta Trumana, tak se mě paní u kasy zeptala, jestli jsem byl v armádě? Nejdřív jsem myslel, že si ze mě dělá prdel, ale pak mi vysvětlila, že je Den veteránů a že muži, co byli na vojně nebo ve válce, maj ten den vstup zdarma, protože je "Veterans day". A pak mi na tričko připíchla špendlíkem malej vlčí mák z látky - jako symbol za padlý.", popsal jsem můj příběh z Floridy. "A tam, kde zuřily největší bitvy a umřelo moc chlapů, tak teď kvetou rudý vlčí máky.", kuře dokončilo exposé a slepice mlčela. Ale jen chviličku...

"Tak to se to tady muselo mydlit jedna radost. Tolik máků! Tolik mrtvejch chlapů!", vyhodnotila situaci profesorka historie paní Zorka.

"A třeba to tak nejni", začal jsem fabulovat. "Třeba je to fakt řeka. Malinová řeka. A ty si myslíš, že jsou to vlčí máky...", načal jsem mámu.

"No, jako řeka se to, chlapče, vlní. To máš recht. Slyšíš ten náš vítr?"

A pak asi zvedla telefon pravou rukou vysoko nad hlavu, abych v něm sto kilometrů od mámy uslyšel ten "náš" vítr. Byl tam...

Když si máma vrátila telefon k uchu, popíchnul jsem jí. "Nepůjdeš se vykoupat?"

"Kam?", nepříběhově zareagovala máma, "dyť je teprve první červen, to ještě na koupačku neni.", vysvětlila a pak zakřičela: "A joooooooo, první červen, ty můj klučíku, tak ti přeju krásnej den dětí!", a já stál u okna v kuchyni, koukal na naběhlý koule květů pivoněk těsně před jejich letošním výbuchem a lehce se mi zarosily voči.

"Tak já běžím, ahoj", řekla zase rychle, jak je jejím zvykem a vypla mobil.

A já u okna do zahrady čekal, až display na mobilu zhasne. 

A představoval jsem si, jak se máma rozběhla k malinový řece před naší chalupou. Jak si do levý dlaně sebrala spodní lem zástěry, aby při ji brouzdání v řece nezamáčela. Nebo jak jen k malinový řece přiběhla a nabrala vodu do dlaní a pohladila si s ní obličej. Nebo jsem si představoval, jak se svlíkla do naha, zástěru a ostatní nechala na "břehu" a prvně se letos ponořila do řeky a plavala mezi těma malinovejma zrníčkama až dolů do údolí a když z řeky vylezla, voněla celá po malinách. 

Voněla po malinách přesně tak, jak voní víčko od sklenice s její malinovou marmeládou...