Nikdy bych neřekl, k jakému rozhovoru se člověk může dostat tehdy, když mu doma dojde záchodovej papír...
Když zjistíte, že doma došel toaletní papír a papírových kapesníčků není taky zrovna hafo, nebudete přemýšlet o nastříhaných novinách... Je třeba doplnit zásoby. A tak na sebe natáhnete vesnický "outfit" (v mém případě to znamená pohorky, tepláky, bundu a čepici, ve který v ostatních budím nutkání mě převádět za ruku přes silnici...) a vyrazím do místního vietnamského obchodního centra.
V koši nejdříve přistane balení hajzlpapíru a pak, protože jsem marnivý, se postavím do fronty u vitríny se salámama (zní to skoro jako arabskej pozdrav vlastní mámě, že jo?) a huba mi jede šejdrem při spatření poctivýho kusu šunky od kosti.
Paní Salámová se nesměje. Nikdy jsem u ní nezažil byť jen lehké pozvednutí koutků u pusy. Vlastně z ní mám pořád tak trochu strach. Klidně by jí mohli upíchnout před kredenc, aby děti nechodily tajně na bonbóny... Niceméně je to ona, kdo šunku krájí a tak nezbývá, než se přestat bát.
Fronta u paní Salámové nebyla dlouhá. Přede mnou tři ženský v různém věkovém rozpětí - od 40 let směrem k hřbitovu. Ženský fešný, upravený a já v závěsu za nimi v roli místního pohunka...
"...no a voni se teď hádaj, kam jí uložej. Milan chce do Buštěhradu, ale ona má maminku v Černovičkách, tak se domlouvaj, kde bude ležet.", řekla mezi objednáváním deseti dek métskýho salámu a plátku sekaný první dáma na řadě.
"...no přece k mamince.", zapojí se do hovoru druhá ve frontě.
Já jsem zatím mimo téma rozhovoru vedeného u vitríny s párkama a rozhoduju se k šunce ještě přidat čtvrt kila točeňáku, abych dopřál malý bene i Stelle.
"Jenže Milan neměl Zdenku rád. Ale kterej chlap má rád tchyni, že jo?, zapojila se i třetí dáma, která měla v koši drženém v ruce ponořené chipsy, láhev kozla a pár kapsiček žrádla pro kočky.
"V Černovičkách maj hezčí hřbitov", řekla až nezúčastněně paní Salámová a se zručností žonglérky z cirkusu přehodila z jedné ruky do druhé celou štangli Vysočiny, aby se dostala k sekaný.
"... a navíc tam už leží její maminka.", přisadila si první zákaznice a do koše hodila naváženej métskej.
Bylo mi úplně jedno, kde bude ona dáma ležet a taky mi bylo jedno, že se dámy o místě uložení těla jejich kamarádky bavily dost dlouho. Byl jsem napnutej, kam celá ta diskuze povede.
"...a to jako myslite, že se při setkání poznaj? Po těch letech? Dyť ta její máma umřela ještě před převratem. Máš, Libuško, dneska tu paštiku od Múúú?", reagovala logicky na možnost uložení ženy k její dávno zemřelé matce paní s kočičíma kapsičkama v koši.
"Paštiku mám vzadu, donesu ti jí.", řekla opět bez úsměvu paní Salámová a dodala: "Krev je krev, holka, tu nezapřeš."
Moje oči padly na krvavý jelita v nabídce vitríny. Usmál jsem se a mojeho úsměvu si všimla první ve frontě.
"Vy se smějete,", poznamenala směrem ke mně, "ale to neni žádná sranda se rozhodnout, kam člověka - po jeho konci tady - uložit. Vy byste k mamince nechtěl?"
Nebylo úniku. Ale protože už tuhle část nebytí mám dávno vyřízenou, neměl jsem strach z možné polemiky a zapojil jsem se do rozhovoru o tom, kde chci ležet, až budu mrtvej.
"Já?", zeptal jsem se ale pro jistotu dotazovatelky.
"No, vy. Copak je tu ještě někdo další?"
Pochopil jsem, že vzhledem k mé čepici a výzoru musela dotazovatelka upřesnit osobu, ke které mluví.
"Já bych chtěl k moři.", odpověděl jsem připravený.
Všechny čtyři se na mě podívaly stejně, jako by před pultem s masem stál maskovanej, ale už lehce odhalenej Karel Gott.
"No to se to teda pěkně prodraží - k moři...", řekla s mírným despektem druhá v řadě a paní Salámova zamrzla v pohybu tak, že zůstala opřená oběma dlaněma o pult před ní.
"Ta trocha popela, co ze mě zbyde, se dá v letadle převézt v příručním zavazadle.", vysvětlil jsem nenáročnost konání, které bych chtěl po mém skonu "zažít".
"Jo takhle.", pozvedla obočí druhá v řadě, "ale my tu mluvíme o uložení do hrobu, ne o kremaci.", dodala spokojeně.
"A to jako že byste chtěl bejt vysypanej do moře?", zeptala se paní Salámová a prodej v tu chvíli úplně ustal.
Než jsem stačil odpovědět, pustila se do mě první v řadě. Sekanou a métskej už měla v koši, tak neměla co ztratit. "To jako že byste se nechal vysypat na pláži třeba v Bibione, jo? Ještě, že tyhle nápady nemá každej. To by se pak lidi koupali mezi samejma mrtvolama."
Její představivost bych chtěl mít!
"Pán chce spálit!", připomněla první ve frontě dáma s kočičíma kapsičkama.
Nečekal jsem na další varianty práce s mým tělem po mém skonu a upřesnil jsem: "Ano, spálit, ale rozhodně ne do Bibione."
"A proč ne tam? Je to taky moře, ne?", neustávala v obhajobě místa u moře tak mělkýho, že ho bez namočení čumáku přejde i krtek.
"Tam se nedá plavat. Je strašně mělký.", vysvětlil jsem důvod, proč Bibione ne.
"A vy snad chcete po smrti šnorcholovat?"
To by mě nikdy nenapadlo. Díky, Bože, žes mi do cesty poslal tuhle ženskou. Tématické zájezdy s posmrtným šnorchlování v Bibione by mohly mít určitej komerční zásah.
"Dej mi vosum kosteleckejch párku a to je všechno.", dostala se na řadu k paní Salámové druhá v řadě. První, již obsloužená, ale od pultu neodešla. Stoupla si bokem a čekala na moji odpověď.
"To neplánuju", vyjádřil jsem se k posmrtnému šnorchlování, "ale nechci zbytek smrti prožít mezi kotníkama naštvanejch lidí."
"Proč naštvanejch?", musela vědět ta kousek od pultu postávající.
"Protože v tom moři se nedá prostě plavat. Lidi musej jít mořem pořádnej kus cesty, než se jim aspoň trochu namočí zadek. A sou naštvaný. Jednou jsem to zažil a tohle místo teda rozhodně není dobrý pro muj popel."
Paní Kočičkokapsičková si objednala kus špeku ("...víš, na prošpikování hovězího" - jak řekla paní Salámové) a ze zadu přinesené paštiky Múúú si nechala ukrojit poctivej špalek.
"Pán by asi chtěl na Tahiti, že jo?", mrkla na mě, když paštiku hodila do koše rovnou na chipsy.
"To je přesný! Deset deka šunky od kosti a čtvrt kila točeňáku, prosim.", usmál jsem se na paní Kočičkokapsičkovou a udělal objednávku u paní Salámové.
"Kterej točeňák chcete? Slovenskej?", hodí mi do tváře bez jedinýho pousmání paní Salámová dotaz.
Tři "pozůstalé", i když obsloužené..., zůstávají stát pořád za mými zády a něco si říkají. Protože se ale soustředím na zlou paní Salámovou a objednávku (bojím se splést a chtít třeba po opravě 15 dkg tý šunky), neposlouchám, co říkají.
"To je jedno. To je pro psa.", odpovím směrem k řeznici jako pokaždé, když se tato ptá, jaký druh točeňáku chci.
"Jo pro psa.. tak to pak Tahiti, to je jasný!", uslyším za sebou se smíchem v hlase.
A vůbec to nebyl zlej smích, nebo nějaká hluchá závist. Jen se mi podařilo - neplánovaně - rozesmát tři ženský stojící před pultem s párkama a debatující o tom, do jaký hrobu bude uložena jejich kamarádka...
