"...a co mám nakoupit?", ptám se mámy před sobotní návštěvou. "Ale nic, všeho je tu dost. Spíš bych si popovídala - třeba o bičování."
Čekal jsem třeba chleba, nebo kus cheddaru, nebo fajnovou čokoládu. Ale bičování...?
"O bičování? Proč?", chtěl jsem vědět.
"Protože to lidi tak nějak divně rozčiluje.", odpověděla ještě záhadnějc, než když nadhodila téma bičování. "Nějakej náměstek primátora z Brna se nechal na dovolený bičovat a lidi sou z toho úplně paf."
"A ty nejsi?", zajímalo mě.
"Jsem zvědavá, ale ne rozčílená. Jak můžu bejt rozčílená z něčeho, o čem prd vim? Proto mě to zajímá."
"A já bych měl bejt navigátorem tvýho nevědomí?", tápal jsem jako netopýr za plnýho letního dne.
"No co já vim. Možná bys moh vědět víc než já."
"O bičování?", zeptal jsem se s velkým otazníkem za holou větou.
"No to netušim. Spíš bys moh vědět, proč to lidi dělaj."
"Asi je jim v tom dobře.", odpověděl jsem tak, jak jsem v danou chvíli mohl.
"No. To je stejný, jako by se divili, že mám ráda větrníky. To je přece moje věc!"
"No to je, ale bičování a pojídání větrníků je trošku rozdíl, ne?", pokračoval jsem v rozhovoru o tom, co bych měl přivézt v sobotu mámě na chalupu.
"No, jak se to vezme", pokračovala máma, "von se nenechal bičovat na radnici, i když pořádně opratí přes záda by občas lidi v politice potřebovali. Nechal se bičovat na dovolený. A kdyby k tomu jezdil na slepici a na hlavě měl potápěčský brejle a šnorchl, mělo by to bejt každýmu jedno, ne?"
"No tak díky bohu zatím nevíme, jestli na sebe třeba rád nenechá i čurat.", rozvinul jsem lehce další možnosti zájmů lidí.
"Cože?", vyděsil jsem ji.
"No. To je taky jeden z fetishů."
"Takže by se nechal zmydlit a ještě počůrat? To si děláš srandu, ne?", poznamenala, a pak dodala: "... i když ... vyčůranejch politiků známe taky dost, že jo? Takže to sedí."
"Politiku bych do toho nemíchal. Prostě se nechal zbičovat, protože mu to dělá radost."
"Asi něco z dětství.", pronesla máma téměř prorocky.
"Zřejmě.", dal jsem jí za pravdu.
A ty to máš jak? Bičování, nebo větrníky?", šla máma přímo na komoru.
"Zatím ty větrníky", přiznal jsem bez otálení.
"No...tak to si hodnej, že nekecáš. Na všechno času dost..."
