Je vždycky lepší se usmát a třeba mít i lehký šprťouchlata z toho, když se někomu nevejde do pusy obyčejný er.
"No tak sme si ti normálně povídali při čekání na autobus a Olina u toho bánila a já jedla suchej rohlik.", začala Zorina dneska v sedum ráno svůj další příběh.
Čtyři vesnický ženský v letech se vracely z města - z nákupů, od doktorů a od kafíčka proloženýho nekřesťansky hříšným dortíkem.
"A pak Mirka, víš která, ta co neřiká rrrrrrrr, ale llllllll, začala vypllávět o jejích tllablích.", dala si máma velice záležet na výslovnosti písmena er tak, jak ho říkají ti, kterým se tohle písmeno prostě nevejde do pusy.
"Normálně tak jen tam postávala a počítala drobný na autobus a mezi nohama měla plnou igelitku žrádla. Olina nám ksichty ohřívala vyfouklym kouřem a já měla plnou hubu kmínu a hrudek soli, kterou jsem nechtěla rozkousnout, páč abych nepřišla o sklovinu.", popsala stručně úvod do děje Zorina.
"A dělo se vůbec něco?", lehce jsem zapochyboval.
"Si počkéééj.", protáhla Zorina slovo počkej tak líně, jak kočka po ránu protahuje vlastní hřbet, "na dobllý je dobllý si počkat.", naznačila pak mírně.
"No a když Mirka ty mince sečetla, tak jen tak hala bala prohlásila: "Kullva, třicet kollun? Pamatujete, holky, když jsme jezdily za šest?"
"A Olina", pokračovala máma, "jen tak lážo plážo vyfoukla kouř a řekla: no jo, autobus za šest a pořád pevný kozy. To byly časy, co Zorino?"
"Tak to se mi už začíná líbit.", pochválil jsem matku a ta pokračovala.
"A vona jí na to řekla: Ty si stllašná, Olino, co sem taháš kozy? Já mluvim vo tom, jak je teď všechno dllahý a ty s kozama. Pevnejma."
"No a nebylo to krásný, Mirečko?", rozmluvila se Olina, "Autobus za šest korun a holky jsme byli jako kopretinky."
"No. A teď už chllyzantény." řekla jí na to Mirka a my s Olinou jsme vyprskli tak, že Olina se při dušení kouřem musela opřít o kandelábr, aby se nesložila a já Mirce poprskala kabát rozkousanym rohlíkem.", smála se máma do vyprávění.
Představil jsem si tyhle "tři sestry" na stanici autobusu v Ústí a usmíval jsem se pod nezkrácený fousy.
"A pak ještě dorazila Petra, tu neznáš, tak ti jí nebudu zbytečně popisovat,", jela mutr v příběhu dál, "a když přišla až k nám, tak řekla, že nás ráda vidí a že je nasraná na toho svýho, protože neproházel sníh a jel rovnou do lesa za jelenama a čemu se tak řechtáme, se zeptala."
"A co já jí mohla tak říct, když sem se dusila tim rohlíkem, že jo?", vysvětlovala mi máma "a Olina na tom nebyla líp, protože tu zase málem zabil ten kouř. A tak jí Mirka řekla, že o chllyzanténách...", kuckala už máma na plný pecky a ještě ze sebe vystřelila: "Umíš si to představit?"
"Umim. Pokračuj.", žadonil jsem.
"No a Mirka řekla "tady tyhle dvě kllávy se tu dusej, Petllo, pllotože sem nasllaná, že jízdenka stojí třicet kollun a nemám pevný pllsa."
I když jsem v hubě neměl rohlík ani kouř z cigarety, začal jsem se zakuckávat taky.
"Petllo, nemám pevný pllsa.", vyjelo ze mě spontánně a mámu to rozesmálo tak, že zřejmě odložila mobil a šla se proběhnout po obejváku. Tak to děla vždycky, když se směje moc a bolí jí z toho smíchu celý tělo. Odejde doprostřed obejváku a tam běhá do malýho kolečka a tím jak se unavuje omezuje možnosti se do toho fyzického výdeje ještě smát.
"Nóoo, přesně tak.", smála se ještě i po chvilce, kdy se k mobilu zase vrátila. "Takže jsme tam stáli tři - Petlla, Olina a Zollina a Millka pokllačovala.", nadechla se máma.
"A že už nevypadáme jako koplletinky, ale jsme chllyzantény, vás neselle?", podívala se na nás všechny tři Mirka", řekla máma a zase se rozřechtala.
"A neselle?", dloubnul jsem si.
"Náhodou", řekla Mirka, "chryzantémy jsou krásný velký bohatý kytky.", pokračovala Zollina.
"A Mirka?", zajíkala se máma, "řekla: to jo, Petllo, ale smllděj a sou na hlloby. To ti nedochází?"
"Ale Petra se nedala", mluvila dál máma, "Ale sou to poslední kytky před zimou.", řekla a Olina se poprvý odpoutala od kandelábru a zapálila si další cigáro, chápeš to?", zeptala se mě s hnusem v hlase matka.
"Chápu. Ale chci pokračování příběhu.", vysvětlil jsem. "Co na to Mirka?"
"Ta s tim byla fertig hotová, chlapče. "Myslíš před smlltí, ne před zimou, že jo, Petllo?" , vyprskla ze sebe zase Zollina. "A my sme se zase smáli, až nám tekly slzy a já už ten rohlik do huby radši nestrkala a šoupla jsem ho do kapsy kabátu, že ho v Tisý nadrobim fóglum.
"A to jste na tý stanici stáli sami?", zjišťoval jsem, protože vim, jak máma a ženský kolem ní mluvěj nahlas.
"Ještě tam s nám postával takovej dědek. No... asi byl v našem věku. Ale šedivej byl jak pondělí, ve kterym ti umře pes. Vůbec se nesmál a jen tak čučel a v ruce ždímal silonovou nákupní tašku. Si představ, že někdo to ještě má...!"
"Takže jste mu zahráli divadlo.", udělalo mi radost.
"No to nevim, hochu, jestli se mu to líbilo. Spíš si myslel, že sme stallý kllávy..."
"Kllávy se zvadlejma pllsama, pllostě chllyzantény... Tak čus, mami, pusu."
