Rodinné hnízdo - když tohle sousloví hodí do pera Rosamunde Pilcher, chystají si ženy k televizi namísto kapesníku rovnou celá prostěradla. Paní matka ve včerejší tramvaji ale Rosamundou rozhodně nebyla.
"...a to si představuješ jak? Že budeš spát v obejváku na gauči, zase se ráno hodinu sprchovat a nezavírat víčka od jogurtů v lednici? Na to, moje milá, rychle zapomeň."
Tělo tramvaje se pří jízdě od vinohradské vodárny otíralo o venkovní vlhkej vzduch a já si v hlavě richtoval informace pro následnou pracovní schůzku. A moc mi to nešlo. Diskuze na dvousedadle přede mnou byla mnohem zajímavější.
"Ale já už tam, mami, prostě nemůžu bejt. Chápeš to? Ten byt je jeho a když mi řiká krávo a podobně, tak už mě asi moc rád nemá. Nemyslíš?", kontrovala mladší, obviněná tou starší z nezavírání víček od jogurtů.
Máma sebou nesouhlasně zavrtěla, koukala přitom z okna ven - nechápu na co!!!! - a hlavou třásla mírně zleva doprava a zpátky. Takový ty načuřený matky, který by tomu svýmu dítěti nejradši jednu flákly přes ksicht, ale protože si to porodily, tak to moc mlátit nechtěj.
"Já nevim, že ty máš takovou smůlu.", řekla po chvilce svojí nezdárné dceři, která bydlí v bytě chlapa, kterej jí řiká "krávo a podobně" a která by se ráda vrátila k mámě, aby se mohla hodinu sprchovat a nepečovat o jogurty v lednici. "Podívej Ivanka. Nebo Petra.", začala matka dávat příklady.
NEJHORŠÍ NA CELYM SVĚTĚ (kromě nočního pálení žáhy a VŘSR) JE, KDYŽ ZAČNOU MATKY POROVNÁVAT NAŠE CHOVÁNÍ S CHOVÁNÍM TĚCH "LEPŠÍCH" KAMARÁDŮ.
I dnes mám v paměti, jak měl Milan Kotrč jedničky i z matiky, vyhrával dokonce i okresní kola v recitační soutěžích a nejdýl z nás všech dokázal stát 9. května s napřímenými zády a s pravou dlaní na koso před hlavou v pionýrskym kroji u pomníku padlýho ruskýho vojáka. A vzorně na ulici každého zdravil. Jeho snaživé a hlasité "er" v pozdravu "dobrý den", vždycky vyrylo v chodníku hotovou brrrrrrázdu. Byl to vůl, ale byl vzorem. Asi podobně jako Ivanka a Petra...
"A co jako? Co jako Ivana nebo Petra? A prosim tě stručně, bez přednášky a kontroly umytí rukou."
Děvče zažívalo v ranné době jejího života přibližně stejné příběhy - napadlo mě a čekal jsem hezky dál, co bude. Vůbec sem se nežinýroval předstíráním čtení lidovek, který jsem měl položený na klíně, ani "jako" vyhlížením z okna. Prostě sem si to po delší době bez městský hromadný nestydatě dával.
"Co jako?", skoro až parodicky rozkmitala maminka hlavu a já si představoval, že se jí za chvíli hlava urve z krku, prorazí střechu tramvaje a vyletí až nahoru do nebe do míst, kde lítal Gagarin. Tam se hlava nadechne kosmicky čerstvýho vzduchu a hvězdnej prach jí udělá na tváři lepší make-up než měla a než tramvaj dojede z Korunní na "Mírák" a zastaví tam u kostela, tak hlava zase tou samou dírou ve střeše padne paní na krk a ona bude pokračovat. Nic z toho se ale nestalo.
Pusa paní matky vypustila jen to, co jsem tak trochu očekával. "Copak Petra nebo Ivana bydlej u mámy s tátou?", triumfovala matka nad dcerou.
"Ježiši.", prolomila útok matky slovní obranou dcera, "jak to mám vědět? A proč to sem pleteš, kde bydlí Ivana a Petra. Ty ses taky mohla vrátit domu, když ti nevyšlo s tim idiotem."
Paní matka na chvilinku zmlkla, protože byla dcerou nachytána v nedbalkách. Ty však netrvaly příliš dlouho a slovní smeč, kterou zasadila ve své snaze o obranu by zabila i Kyklopa (kdyby teda Kyklop hrál volejbal).
"Ale já se vrátila k tátovi!", vysvětlila to, proč ona mohla a dcera nemůže.
"A já se snad chci vrátit k Hitlerovi nebo k lovci mamutů, mami???", nedal se ani plod lásky matky, která kdysi zřejmě trochu zazlobila a pak se od idiota vrátila zpátky k tátovi.
"Taky se chci vrátit k tátovi.", pronesla dcera a lehounce se u tý shody, kam se ona i její matka vracej, usmála.
"Prosim tě, nechovej se jako kráva. Proč k Hitlerovi? Ale k nám už fakt nemůžeš. A opovaž se o to škemrat u táty, ti řikám."
Žena dosud potichu sedící vedle mě a nenápadná tak, že si jí nikdo nevšim, se přidala do dialogu mezi matkou a dcerou.
"Maminka má pravdu. Tak velká ženská by měla žít už sama. Nemyslíte?", pronesla klidně a moudře, skoro jako babička někde u splavu kousek od mlejna v Ratibořicích a dívala se při tom na MĚ!!!
Miluju takový ty lidi, co nevydržej pouze přihlížet, ale rádi přidají i nějakou vlastní zkušenost na probírané téma, aniž by je o to kdokoliv žádal.
Kdybych měl v tu chvíli na hlavě červenej cylindr a na těle sáčko se zlatejma čabrakama a seděl mezi hrby veblouda při trysku manéží, byl bych rozhodně překvapenej míň.
Triumvirát žen v mé blízkosti zamknul pusy a čekal. Čekal jako šestioká saň na diskus absolutně nepřipravenýho Bajaji...
Naštvat maminky se nehodí, ale potopit mladou ženskou v aktuální debatě je stejnou opovážlivostí, jako modlení v mešitě realizované pouze v monokinách.
Hlad po příspěvku k tématu z mých úst byl opravdu velký a tak jsem něco pronýst musel.
"Myslim, že k Hitlerovi nebo lovci mamutů není už návrat z určitých důvodů možný.", odpověděl jsem, abych s humorem (jak jsem si bláhově myslel) vybruslil ze situace, kdy je návrat dcery do rodného hnízda prokazatelně nechtěný.
"To by ale musela buď umět německy, nebo rozdělávat oheň.", zpražila mě velmi prakticky a takticky vedenou odpovědí na mojí teorii matka nezdárné dcery.
"Nebo by stačilo se sprchovat deset minut a jogurtů v lednici si vůbec nevšímat, že jo?", nedal jsem se a byl jsem dál třeskutě vtipný.
Tramvaj přibrzdila na "Míráku", ale naše čtyřka pořád seděla na místě.
"Ani kdyby se vůbec nemyla!, zahučela máma do mých očí. "Máte nějaký děti?", hodila otázku zase ona mně.
Proti mému vlažnému dotazu ohledně krátkého sprchování a ignoraci jogurtů šlo o otázku přímo na tělo.
"No, to nemám.", přiznal jsem barvu bez jakéhokoliv zbytečného váhání.
"No tak si čtěte noviny a nekafrejte do toho, čemu nemůžete rozumět.", dostal jsem ťafku.
Tramvaj se po kolejích sunula na "Pavlák" a v tu chvíli bych radši fakt rajtoval na tom velbloudovi.
"Vy nemáte děti?", podívala se na mě z boku ta, která mě do dialogu zoufalé matky a ještě zoufalejší dcery neplánovaně zapojila. "A vnoučata?", dodala směle a bez jakékoliv logiky.
Využil jsem šance.
"Vnoučata mám.", zasmál jsem se SÁM mému fórku.
"No tak vidíte", neváhala paní vedle mě, "taky už jistě máte ve svym věku nárok na klid a ne na to, aby vám vnoučata rozhazovala po bytě hračky."
"Prosim vás", nenechala svoji pusu na pokoji matka nezdárné holky, "jak by moh pán mít vnoučata, když nemá děti?"
Vlídná žena vedle mě se nenechala vyvést z rovnováhy. "No když to říkal?", odpověděla bez kapky rozhodování.
Diskuze o nutnosti sehnat střechu nad hlavou se proměnila v divadelní Arpovu hru, ve které jsem sice hlavní roli nehrál, ale ani jako členovi ansáblu mi v úloze komentátora nebylo zrovna pohodlně...
"Příští stanice - Štěpánská.", zaslechl jsem z reproduktoru v tramvaji a richtoval se k vystupování.
"Tak jak to teda je?", zeptala se paní sedící vedle.
"Pán nemá děti, ale má vnoučata", mrkla na mě nezdárná dcera, "já taky nemám domov, i když mám mámu a tátu.", dodala a usmála se na mě.
Matka ztuhla, já vstával ze sedačky a paní vedle mě dala nohy šejdrem, abych se líp dostal do uličky a mohl dojít ke dveřím tramvaje.
"To je ale dneska svět, co?", poslala soucitnou otázku paní s nohama šejdrem k matce dcery, která neměla v lince jedoucí na "Karlák" domov, i když rodiče prokazatelně ještě pořád žili.
"Pani, svět je pořád stejnej - plnej chytrolínů, co si ani nebyli schopný udělat vlastní děti.", pronesla nepřeslechnutelně slova určená mým odcházejícím uším nasupená matka.
"No jo. A přitom by na světě mohlo bejt tak dobře, viďte?", zaslechl jsem ještě od dveří a moje nohy padly na chodník u "Karláku" a poslaly moje tělo za dalšíma příběhama...
