Když někde někdo umře, lidi se obyčejně oblečou do černýho a mají dlouho mokrý tváře. Ne tak moje matka, ta jde do lesa...
"...a Věra, viď?", padlo mezi jinýmy tématy holčičí jméno při dalším rozmlouvání s mámou.
"Co je s ní?", přešaltroval i můj mozek na nové téma. Moje máma umí rychle měnit témata rozhovoru, aniž by upozornila na jejich možný příchod. Je to takové její "téma".
"No co by s ní bylo? Umřela přece.", odpověděla klidným hlasem indiánské babičky.
"Věra vod Ládi?", zarazila mě ta lehkost sdělení, protože šlo o ženskou, se kterou máma vraždila krtky a chodila na "Hej Mistře" do kostela den po Štědrym večeru.
"Ale prd! Věruška Čáslavská. Ty nečteš noviny?", upřesnila máma Věrušku.
"No jo, ta už teď lítá po kladinách z naducanejch z mraků."
"A má ten dres, co měla v Mexiku tenkrát.", začala máma prostné v příbězích.
"Vona ti byla taková pěkná. Víš jak to myslim. Taková celkem prsatá, prdelatá ženská, co na tý hrazdě lítala lehce, jako když mýmu tátovi vypad z ruky papírek, do kterýho si balil cigarety."
"Já si to jako dítě nepamatuju, ale kouknul jsem na internet a máš recht - byla taková statná.", nechtěl jsem přílišnými rozbory ženského těla tehdejší Věry Čáslavské rušit mámino vzpomínání.
"Ne jak ty vizuny teď, co na nich nejvíc vážej ty lvíčky na prsou. To byla prostě nádherná ženská. Si uplně umim představit to ticho, když ta její slovanská zadnice letěla vzduchem v tý zemi indiánský. Takovou ty klucí s pérama v hlavě nikdy doma neviděli. A když na žíněnce dopadla do toho roštěpu, to musel bejt rachot. Co se směješ?"
Smál jsem se jako plná jarní řeka.
"A víš co?", přerušila matka můj smích, protože mi chtěla něco říct a neposlouchat při tom, jak se ještě pořád směju jejímu přirovnání.
"Nevim.", přiznal jsem na první dobrou.
"Vždycky, ale vždycky dopadla na jedno místo a ustála to. Věděla kam dopadnout a zvládla i kurnik těžký rozkymácení. Nejen na těch žíněnkách. To možná ani pořádně nevíš. Jen řekneš, že byla statná, ty vole."
A řeka se přestala smát a všechny nekrology, co jsem čet, si šly kleknout do rohu hanby.
"No...", začala matka zlehounka "a tak když jsem si to přečetla v novinách, tak jsem šla do lesa za chalupou, voni tam teď pokáceli ty velký smrky na kraji lesa a já se na tu jednu kládu vyškrábala a řekla jsem: To je pro tebe, Věro. ... a pomalu sem tu kládu přešourala a pak jsem z tý klády slezla a dala ruce do vé."
