První, co jsem po zaparkování auta viděl ještě v sedě za volantem, byl ženský rozkrok. Rozkrok nadupanej do růžovejch tepláků až ouvej...
Je úplně jedno, v kolik hodin v současnejch dnech vyrazíte do supermarketu. Vzhledem k horečce štědrovečerní noci budete mezi ostatními vozíčkáři proplouvat jako ledoborec mezi krama - pomalu. Málo platný, bible konzumu velí - nakupuj!
Pokud ale máte rádi příběhy, můžete si bejt jisti tím, že jejich počet roste úměrně počtu nakupujících.
Koupil jsem, co jsem potřeboval - čočku, citróny, psí žrádlo, čtyři jablka, čedar a vix na čištění trouby a u kasy se sešel s mojí "růžovkou" z parkoviště.
Stála v předlouhé frontě se svým mužem přímo přede mnou a před nimi jiný manželský pár - spřátelený manželský pár.
Až ve frontě jsem si všimnul, že kromě rozkroku v teplákách vytvarovaného do podoby zákusku "kávové zrno", byla růžovo růžová i prsa oné dámy. Paní se buď doma zapomněla převléct, nebo to nestihla, nebo - a to je nejhorší varianta - se tak oblíkla na nákup v Tescu. Při jejím věku a struktuře postavy šlo vskutku o husarský kousek.
Když si u kasy při hlasitém povídání s přáteli rozepla bundu, na bílém tričku se povalovalo odhadem tak osm různých zlatých řetízků zamotaných do sebe. To, co jsem pár vteřin považoval za opravdu originální čepici, se po bližším prozkoumání proměnilo v "účes" a make up "růžovky" byl jistým mixem stylu Yvonne Přenosilové ze šedesátých let a make upem Saskie Burešové současnosti. Kladenský fashion week v plné síle.
"Hedví, ty jsi zas tak krásně opálená.", vzdychla nad košem po okraj naloženým žrádlem kamarádka "růžovky".
Ano - paní s rozkrokem ve stylu "kávové zrno" byla vskutku hnědá! Její krk sice vypadal jako den stará palačinka posypaná kakaovým práškem, ale mezi námi bělochy šlo evidentně o výrazný barevný posun v rámci jednoho živočišného druhu.
"Vrátili jsme se předevčírem z "šarmu". My už léta v zimě nikam jinam nejezdíme, viď, Mílo?", řekla velice žoviálně "růžovka" a vytáhla jeden rukáv, aby kamarádce (ale i mně) ukázala krásně provedenou ruku ne nepodobnou větvi smrku. Opět hnědá a opět vysušená.
Míla zatím pokorně vykládal na pás u kasy takové davy jídla, až sem tam z pásu přepadávaly k jeho polobotkám.
"To je v Egyptě, víš?", dodala ještě žoviálněji a větev zase přetáhla rukávem růžové mikiny.
Kamarádka už měla vyloženo a za kasou zase její "Míla" cpal do různých tašek to, co mu házela pokladní.
"A to se tam nebojíte? Dyť v takový době, viď?", zaslechly moje uši a já se modlil, aby se v kase zasek papír, nebo aby pokladní namankovala něco dvakrát a musela zavolat tu paní s kouzelným klíčkem, která vždycky přijde za dost dlouho a pak jen klíčkem otočí a zase jde. Potřeboval jsem prostě čas, protože ty dvě ženský přede mnou slibovaly zážitků až běda.
"Jako čeho, prosim tě?", vyprskla "růžovka" světácky a dlouhé rudé nehty jezdily po jejím nadňadří a hrály si se zamotanými řetízky. S účesem, který jsem pár vteřin považoval za karnevalový klobouk, hnědou barvou pokožky připomínající barvu větví a růžovou teplákovou soupravou - vypadala skoro jako vánoční stromek někde z Ameriky.
"No já nevim. Ty Arabové, viď? Islámskej stát. Já ti nevim. Já bych se bála. Petře, máme vajíčka?", zavolala k pánovi, co házel do tašky chleba, kilo mouky, tři v plastu zabalený větrníky, dvě krabice mlíka, pytlík ředkviček a kapsle do myčky.
Neopověděl. Jen zakejval hlavou a do tašky přihodil ještě konzervu s kukuřicí.
"Co blázníš, jakej islámskej stát? My byli v Egyptě, tam neni válka. Islámskej stát je přece v Sýrii. Mílo, má Sýrie moře?", nenechala ani "růžovka" manžela v klidu.
"Nemá.", odpověděl jednoslovně Míla a vyložil na pás další plato jogurtů.
"No. Vidíš. Ani moře nemá. Proto jezdíme do Šarmu. A Arabové, jo....", mrkla na kamarádku, zcukla stydlivě stehna a lehce vyšpulila zadeček směrem ke mně.
Zapomněl jsem na hajzlpapír - napadlo mě.
"No tak to jste měli štěstí, že tam zrovna žádná válka nebyla, co?", řekla kámoška a bagrovala pravou dlaní kabelku. To ženský dělaj vždycky, když v ní hledaj peněženku. Nebo klíče.
"Jediný, co tam střílelo, byl Míla. Viď, Mílo?", rozesmála se nahlas "růžovka" a kryla si cudně dlaní a prsty bohatě obdařenými prsteny s drahokamy ševelící ústa. "Von se každý ráno tak nažral, my jsme měli inklůziv, rozumíš?, že pak měl problémy s plynama, viď, Mílo?"
Míla neodpověděl. Rovnal zrovna na pás zásoby kočičích paštiček snad pro všechny kočky v Kladně. Pardon - na Kladně (ještě pořád to neumím na první dobrou).
Fórku o prdění se zachechtala i kamarádka a paní "růžovka" se po mně podívala, esli se začnu chlámat taky.
Dělal jsem, že neposlouchám.
"No tak jak řikám, eště že vás tam nepomordovali." a konečně z kabely vytáhla další kabelku, o které nám ženy tvrdí, že jde o PENĚŽENKU!!!
"Holka, mejk láv not vár! A bylo by po válce. To mi věř.", řekla přesvědčivě a ještě přesvědčivěji se s ohledem na své prohlášení zachovala záhy na to.
Čapla na každym boku gumu od tepláků a vytáhla si je pěkně pod pupík, který se rýsoval přes bílé tričko pod mikinou. Kavové zrno nabobtnalo.
"No, jen jestli by nás ty mladý kluci chtěli, holka. Jinak do takový mírový mise bych šla taky. Voni sou pěkný chlapy, viď?, spiklenecky mrkla na "růžovku" a pokladní si řekla o snad rovnej bambilion za nákup, kterej jí protek pod rukama.
Kamarádčin Petr stál u kasy a vypadal jak velbloud před velkou výpravou. V různých taškách držel v obou rukách celej ten obrovskej nákup, trochu slintal a přehazovačka mu padala přes obočí.
"Tak čau a objednej si u mě ty nehty rači už teď, před Vánocema bude plno.", rozloučila se "růžovka" s kamarádkou a jejím velbloudem a sledovala vlastní nákup sunoucí se po pásu k pokladní. Pak řekla: "Mílo, Sýrie fakt nemá moře? A kudy k nám do Evropy teda ty arabáši přijížděj na lodích???"
No... Kudy?
