Ctí prezident Ústavu? Napíchala si Darinka do čela nové mililitry botoxu? Dostaví další blok jaderné elektrárny Rusové nebo Číňani? Je vůbec možné upéct kvalitní bezlepkový meruňkový koláč? Co je vlastně opravdu důležité?
Mašírovali jsme si to dolů kopcem společně s paní a její taškou na kolečkách.
Kolečka na tašce šmajdaly stejně jako ta, která rukověť tašky držela dlaněmi, jejichž prsty zkroutilo revma.
Letní prázdniny se dostaly do svého poločasu a na vzrostlé kaštany podél cesty pověsil čas zelené kulaté ježky, ze kterých za pár týdnů začnou na zem padat hnědé lesklé bobky.
"Já se už musím zastavovat i na cestě z kopce." řekla paní, kolečka i ona přestaly šmajdat a na chvíli jsme se zastavili, aby nohy paní nabraly sílu a odvahu zdolat zbytek cesty a já abych se zase něco novýho dozvěděl.
Z tašky, kterou jsem v kvelbu naplnil, jsem vytáhl suchý rohlík a odkousl jeho prdelku. Prdelka v hubě trochu dusila, ale to prdelky suchejch rohlíků dělaly v kušně vždycky.
"Tak co je u vás v zahradě novýho?", najela do chvilky odpočinku paní Kárková klasickou otázkou.
"Umřela mi první sousedka,", polknul jsem špunt z rohlíku, "a dvakrát na naši střechu dosedl čáp, takže v říjnu a v lednu budeme rodit.", vypověděl jsem nejdůležitější zprávy od nás.
"Tak to je dobrej poměr, ne?", mrkla na mě paní Kárková, "jeden mrtvej a dva noví. Chlapi se u vás v zahradě teda činěj.", pousmála se.
Jednu dlaň měla stále na rukověti kárky, druhou zasunula do kapsy propínací zástěry a vytáhla z ní dvě hašlerky. "Nedáte si?", nabídla mi jeden bonbón z dlaně.
Kombinace chutí rozžvatlaného rohlíku a lékořicového bonbónu není tím, co byste si přáli mít po ránu v puse, ale odmítněte... Rozbalil jsem cukrle a lehounce vyplazený jazyk si ho vtáhl mezi zuby.
"A vodu máte?", padla další aktuální otázka z pusy provoněné hořkosladkou chutí. "My už jsme skoro na huntě a nemáme čim zelejvat. Už tady chyběj jen žirafy a v potoku krokodýlové a jsme jak v Africe.", dodala.
"S vodou jsme taky na štíru.", odpověděl jsem a v hubě přehodil bonbón zleva doprava. "Ale ty žirafy a krokodýlové bych bral.", vyslovil jsme s potěšením.
"No jo, my tady víme, že jste tak trochu magor. Ale takový lidi mám ráda. Já sem na tom stejně. Onehdá jsem tomu svýmu říkala, jak si lidi pořád dokola kurvěj život zbytečenejma otázkama, ale to hlavní řeší málokdo."
Spolknul jsem slinu s hašlerkovu příchutí, bonbon zase převexloval ze strany na stranu a zeptal se: "Co je hlavní k řešeni?"
"Pane jo", podíval se na mě paní Karková, "vy to taky nevíte? Tak pojďte dolu a já vám to cestou povim.", zazněl příslib ve chvíli, kdy se nohy paní Kárkové a kolečka na její tašce po chvilce odpočinku zase rozšmajdaly.
"Důležitý je", začala při prvních krocích, "aby vám do domu svítilo slunce. Abyste ráno měl sílu roztáhnout závěsy a usmát se z okna. Pak je důležitý, abyste jen po paměti sáhl po pixle s kafem a z kohoutku vám tekla voda. A dobrý je taky netápat a lehce najít cestu do koupelny."
"Takový ty obyčejnosti, že jo?", vmísil jsem se do monologu paní Kárkové.
"Milej zlatej, to je základ. Na tom se všechno staví. A dyž obyčejnosti nejsou, tak vám je k prdu všechno ostatní. Vono totiž to ostatní nemá na čem vyrůst, když nejsou obyčejnosti. A nežmoulejte v ruce ten papírek, dejte mi ho a já ho šoupnu zpátky do kapsy." vybídla mě.
Papírek jsem pokorně odevzdal.
"Já si tyhle papírky sbírám a balim do nich bonbony, který mě třeba po chvíli začnou v puse nebavit.", vysvětlila důvod, proč papírky z rozbalených cukrlat mizej zpátky v kapse její zástěry. "Mohla bych je vyhazovat. Ale proč to dělat, když můžou posloužit ještě před tím, než je hodim do šmelcu.", dodala a pokračovali jsme cestou kolem školky dolů.
"A taky dětský hlasy jsou důležitý.", řekla ve chvíli, kdy jsme míjeli prázdninově opuštěný tichý dům, ve kterém jindy pobíhají a křičí naši malí sousedé. "Já tak ráda chodim kolem tohodle baráku, když jsou v něm děti a okna jsou otevřený. To člověk ví, že žije. Musím teď počkat do září.", povzdechla si nad dočasnou smutnou nečinností domu po naší levé straně.
Mlčel jsem, v puse přehazoval stále nedocucaný bonbón a čekal na další úvahy paní Kárkové.
Bylo mi milo. Milo jako v létě. Milo jak v ránu, které slibuje celý dlouhý den. Milo jako pod peřinou v listopadové propršené sobotě. Milo jako nad mističkou s hruškovým kompotem od mojí babičky.
"A co budete dělat po zbytek dne?", zeptal jsem se.
"Panáčku, to vůbec nejni důležitý. Budu mít další normální den.", odpověděla natotata a zeptala se mě: "Co budete dělat vy po zbytek vašeho života?", a hned na to jsme došli na malou křižovatku, kde se paní Kárková s "nashledanou" odpojila od mé cesty a k baráku, kde ráno ještě pořád dokážu roztáhnout záclony, usmát se z okna a po paměti najít pixlu s kafem, jsem už došel sám.
Sám s nově položenou a správnou otázkou: "Co budete po zbytek vašeho života dělat vy?"
