Když díky přestěhování přijdete o tramvaje, autobusy a metro, jsou tu, díky Bohu, vesnické pošty. Nové příběhy se rodí právě tady.
Poštovní úřad ve vesnici za Prahou, kam mě nasměroval můj velice fikaný život, je klidným místem pro rozjímání, diskuze a setkávání.
Magnolie u jeho vchodu už odkvetla a stuhy z krepáku na májce trčící před poštou jsou vybledlé jako obličej dítěte, které na obrazovce poprvé spatřilo oživlou mrtvolu.
Paní pošmistrová za ještě zamčenými dveřmi leští přepážku a rovná do úhledných tvarů echt nevkusná přáníčka s hnusnejma růžema, omalovánky, paperbackové vazby přeslazených románů a losy, které slibují zářnou budoucnost (sem tam).
Je třeba počkat, až bude "amt" zpřístupněn, aby vám z kapsy spolknul pár našpórovanejch kaček a odvedl je od vás nenávratně do pryč.
Nečekal jsem sám.
Kousek, na doslech!!!, ode mě postávaly dvě ženský, který už pamatujou dost prázdnin, dost Velikonoce a Vánoc jakbysmet.
Vošlapaný bačkůrky s kožešinkou, která už vzdala boj o obnovu obyčejným vypráním, efektivně doplňovaly velmi uvolněné tepláky do zvonu s dokonale vytvarovanými boulemi na kolenou. Květovaná zástěrka, vyrobená snad z druhotně zpracovaných pet lahví, hladila prsa a bříška se mnou čekajících žen.
Kolem dokola prázdninové klidné odpoledne, vysoké červencové nebe a ticho, které by tu mohli krájet a prodávat ho uspěchaným Pražákům na farmářských trzích.
A v tom požehnaném tichu leze do vašich uší příběh.
"Šestnáct.", řekne nahlas, jakoby mimo řeč, jedna paní Zástěrová.
"Cože?", opáčí druhá.
"No... 4x4 je přece šestnáct, to ví každý malý dítě. Ale proč si tuhle zkoušku píšou na kastle aut?", vysvětlí původ prvotně vyřčené číslice.
Stojíme kousek od nablejskanýho velkýho auta, který by přejelo sedmero hor a sedmero moří bez mrknutí blinkru.
"Vidíš to tam, Zdenko, že jo? Vidíš tam to 4x4?", upřesní a prstem nestydatě ukáže na jeden z testů malé násobilky umístěné na kapotě auta.
"Toho jsem si nikdy nevšimla.", odpoví překvapeně druhá paní Zástěrová a richtuje si vlasy, které jí letní vítr na drzo honí přes obličej.
"A vždycky je to ten samej příklad. Vždycky 4x4.", vysloví znepokojeně a zádumčivě ta, která záhadu objevila.
"Vždycky?", dělá překvapenou ta, co honí vlasy z ksichtu.
"Jo. Nikdy tam jinej příklad neni. Třeba 3x6 nebo 7x8. Pokaždý jen 4x4."
"Tak to asi nebude příklad, to bude něco znamenat.", analyzuje situaci jedna z kamarádek.
"Ale co?", opře se paní Zástěrová o plot a z výrazu její tváře je poznat, že mozek jede na plnej výkon.
"Třeba kolik se tam vejde lidí.", nabízí další možnost ta s neposednými vlasy a strčí obě ruce do kapes zástěry.
"Zdeničko, tak to asi nebude. Do tohodle auta se vejde maximálně šest lidí.", pokračuje logicky paní Zástěrová.
"No tak já ti nevim, holka, co by to mohlo bejt.", vzdává se paní Vlasolítací.
"Eště mě napadlo,", uvažuje dál paní Zástěrová, "že jde o označení toho, že to auto má čtyři kola. A protože je to rychlý auto (moje máma dělí auta na rychlý, pomalý, červený a bílý) a na kastli je dost místa, tak to tam napsali dvakrát."
Obě přemýšlí, pošta pořád zavřená a já na dosah...
"Nevíte, co by to mohlo znamenat?", otočí se ke mně paní Vlasolítací s nadějí, že jsem ten, kterej dokáže rozlousknout záhadu s kódem "4x4".
Cítím, že se příběh blíží jeho konci. Celkem nudnému konci.
"4x4 znamená, že to auto má pohon na všechny čtyři kola.", vysvětlím jako správnej samec záhadu označení a je mi líto, že obě dámy tak záhy vzdaly všechny jejich další možné vysvětlující teorie.
"Taková blbost!", reaguje paní Zástěrová spontánně, "to je přece jasný, že se každýmu autu při jízdě točej všechny čtyři kola, to tam přece nemusí nikdo psát...."
Když díky přestěhování přijdete o tramvaje, autobusy a metro, jsou tu, díky Bohu, vesnické pošty.
