Rozdávat prachobyčejnou srandu je setsakra těžký. Jsem ale přesvědčený, že obyčejnosti jsou základem všeho. Proto o nich píšu. Někdy třeba kostrbatě, ale vždy s radostí.
Moje zápisky na iDnes začaly v době, kdy jsem ležel v posteli a v kotníku měl čerstvě nainstalovaných šest šroubů umě umotaných z chirurgické oceli.
Nemohl jsem se hnout, obsluhovali mě jako anglického krále a já hledal něco, co by dalo zapomenout na šrouby a zkrátilo mi čas čekání na to, až se zase postavím na obě nohy.
A našel jsem blogy.
Našel jsem místo, kde se lidi vypisovali z radostí i bolestí.
Našel jsem místo, kde se objevili lidé, na které bych jinde nenarazil.
Našel jsem místo, díky kterému se z některých čtenářů stali přátelé.
Našel jsem obyčejnou radost.
-
Čas pádil a já se k dnešnímu dni dostal k blogu s pořadovým číslem 1.000.
Takže pamětník.
Pamětník toho, jak tenkrát bylo na blogu fajnově.
Mám pocit, že "tenkrát" nesloužil prostor blogů na iDnesu k soutěžím a k předhánění druhých v počtu nachytaných bodů, které rozpalovaly karmu do běla. Většinou lidé psali jen tak - z radosti, z nadšení, z chuti sdělovat a psaním rozdávat dobrou náladu a často i prachobyčejnou srandu.
A rozdávat prachobyčejnou srandu je setsakra těžký.
Je to těžší, než popisovat jen to, co lidi krká. Napsat nakrknutej text je lehký. Autoři takových textů často do psaní nezapojují vlastní invenci. Jen různě po síti smetou dohromady slova, která vzbudí souhlasné bučení a je hotovo.
Častokrát jsem si v posledních letech při psaní říkal, jestli vlastně ještě někdo chce číst o tom, jak se zkracují sukně, jak nabíhají křečové žíly, jak se válí těsto na knedlíky, nebo jak někteří přemýšlejí o tom, kde a jak chtějí být pohřbeni, až to tady jednou pro vždy zabalí.
A, po pravdě řečeno, prohrával jsem.
Koho dnes zajímá těsto na knedlíky? Koho zajímá prdění do pupíků? Koho zajímá osobitost cikánů? Koho zajímá, jak ráno voněj ženský? Koho zajímá, o čem si obyčejný lidi povídaj v metru nebo v autobusu? Koho zajímají témata rozhovorů matky se starším synem?
Přes všechny tyhle otázky a přes všechny "prohry" jsem pokračoval v psaní, dopsal se až do dnešního tisícího blogu a mám chuť psát dál.
Psát o srandě, psát o "důležitostech", psát z radosti a pro radost.
Psát pro ty, kteří obyčejnosti považují za důležité a kterým budu moci v diskuzi popřát "fajn den".
