Studenti, braňte se!

Stát brutálně diskriminuje studenty soukromých škol. Naštěstí na sebe současně upletl bič politickým rozsudkem Nejvyššího správního soudu ve věci pojistného na sociální zabezpečení, takže se studenti mohou úspěšně bránit.

Jako každý subjekt, kde není sledována docházka, měřena výkonnost a zakotvena odpovědnost zúčastněných za jejich výsledky, i Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR produkuje čas od času zmetky. Jedním takovým byla novela vysokoškolského zákona, která (údajně omylem) připravila studenty soukromých škol o příspěvek na ubytování. Zkrátka změnilo se „písmenkování“ odkazů, přičemž aktuální písmenko ze zákona vypadlo. Tato chyba se však netýká studentů veřejných vysokých škol, pouze soukromých. Podle vyjádření úředníků tak dle litery zákona mají studenti smůlu.

Je s podivem, že v obdobné kauze, tedy novelizaci zákona o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (kauza neexistence definice vyměřovacího základu v polovině roku 2007 odstartovaná firmou Ježek Software) nevadilo, že „litera zákona“ byla vadná, Nejvyšší správní soud v sedmnáctistránkovém slohovém cvičení dovodil, že „rozhoduje duch zákona a záměr zákonodárce a každý přece ví, jak to bylo myšleno“. Stát tak ušetří téměř 150 miliard. U studentů soukromých škol ušetřil pouze desetitisícinu, tedy asi čtrnáct milionů, avšak se zcela opačným přístupem.

Zásadou zákonů by mělo být, že pokud umožňují více výkladů, má být použit ten, který je ve prospěch občana, nikoliv státu. tato obecná zásada tedy velí respektovat literu zákona u zpackaného zákona o pojistném na sociální zabezpečení a firmám vzniklý přeplatek vrátit. Rovněž tak velí respektovat duch zákona a vyplatit příspěvek na ubytování všem studentům akreditovaných škol, bez ohledu na jejich zřizovatele. Jsme však svědky opačného přístupu, protože „jde o hodně peněz“.

U studentů soukromých škol se navíc možná jedná o promyšlené znepříjemňování života státními úředníky, protože jsou jim trnem v oku. Sám jsem úspěšně studoval na obou typech škol. Kvalita pedagogů byla na obou typech pestrá, od špiček v oboru, po naprosté nuly. Zde tedy forma školy nehraje roli. Obrovský rozdíl byl ale v přístupu „civilního“ personálu. Zatímco na veřejné škole se uplatňoval přístup typu úředník, kdy student byl v roli obtěžujícího hmyzu a prosebníka, na soukromé škole byl přístup klientský a profesionální. Proto je logické, že úředníci budou hledat vešker způsoby, jak zatopit studentům soukromých škol, kteří by si mohli zvyknout na vstřícný a klientský přístup a pak jej vyžadovat i v profesním životě právě po těchto úřednících. Lepší je dotovat a vychovávat poslušné ovečky na veřejných školách, které se naučí chodit na úřady s úctou a bázní, žmoulajíc v ručkách svoji čapku a přednášejíc poníženě svoji supliku.

Naštěstí však studenti soukromých škol díky uvedenému přístupu znají svá práva a dovedou je asertivně vyžadovat. Proto je vyzývá, aby ve věci příspěvku na bydlení zažalovali stát a přes vícestupňové soudnictví došli až k Nejvyššímu správnímu soudu. Tam pak mohou úspěšně argumentovat jeho rozsudkem ve věci vyměřovacího základu na pojistné na sociální zabezpečení. Alespoň tak studenti, v jejichž prospěch mají zákony být, dostanou zpět alespoň tu desetitisícinu prostředků, které byly v rozporu se zákonem odňaty jejich rodičům.