Kritické myšlení

Moc rád poslouchám různé přednášky o důležitosti kritického myšlení. Současně jsem bohužel svědkem, jak se kritické myšlení stále více vytrácí.

Jak rostou zjevné paradoxy, měření dvojím metrem a jak si lidé dokážou v jedné větě odporovat. Nedíváme se totiž na skutečnost racionálně, ale filtrem vlastních názorů, zesilovaných mediální a společenskou manipulací, vlivem sociálních sítí a vlastní lenosti a neochotě bolestivě myslet. Příkladem je současná polarizace společnosti ve vztahu k uprchlické krizi. Na mnoho v podstatě shodných událostí dokážeme mít naprosto odlišné názory, podle toho, komu „fandíme“.

Začněme u jedné z příčin – rozpadu určitých regionů a našeho vlivu na něj. Představte si blíže nespecifikovanou zemi, v níž vládne člověk, respektive skupina lidí kolem něj, která není příliš oblíbená u části obyvatel. V důsledku babrácké hospodářské politiky se tato nelibost ještě vyhrotí a mnohde přejde do otevřené neposlušnosti vůči režimu. Tito vzbouřenci jsou vládnoucí mocí tvrdě potlačováni, dochází k civilním obětem. Vzbouřenci se radikalizují, protože nemohou režimu odpustit způsobené křivdy a současně ví, že nemohou doufat v jeho milost. Do takto vyhrocené situace vstoupí mocnost, která vidí ve vzbouřencích potenciál k odstranění nevyhovujícího režimu, a začne jim poskytovat diplomatickou, materiální i personální podporu.

Je takové chování mocnosti v pořádku? A jak se bude odpověď lišit, dosadíme-li si za zemi Sýrii, Assadův režim, rebely z FSA a jako mocnost USA, a nebo dosadíme-li za zemi Ukrajinu, Porošenkův režim, rebely z Donbasu a jako mocnost Rusko?

Považujeme se za hrdou zemi s důrazem na lidská práva, máme tedy akceptovat státní návštěvu představitele režimu, který je založen na totalitní ideologii, utlačuje své občany, nerespektuje lidská práva a dokonce popravuje své občany? A to dokonce i v případě, že z dobrých vztahů s takovým režimem můžeme vytěžit tolik lákavé ekonomické výhody?

A opět, bude se názor lišit, pokud mám na mysli návštěvu čínského prezidenta a jeho přijetí naším prezidentem, a nebo návštěvu neúspěšného prezidentského kandidáta v roli ministra zahraničí v Saúdské Arábii?

Můžeme se také podívat na hodnocení různých projevů tradic a kultury. Připadá vám v pořádku obhajovat sice symbolickou a výjimečnou, přesto však zbytečnou tradici bití žen, údajně pro jejich prospěch, za pomoci symbolického krátkého a tenkého nástroje, často zdobeného? Jistě, záleží na intenzitě a úmyslu, jsou lidé, kteří tuto tradici dokážou pojmout humorně a zcela symbolicky, ale už jen ten pocit ponížení a toho, že žena musí zaujímat podřízenou roli trestané, může být pro některé frustrující.

A bavíme se o velikonoční pomlázce, kde jsou ženy někdy více, někdy méně symbolicky bity upletenou pomlázkou, zhruba metr dlouhou a na palec širokou, aby si zajistili svěžest a plodnost po celý rok, nebo o „symbolickém“ bití ženy za neposlušnost a odpírání sexu, ustaveného v Koránu 4:34, pouze krátkým proutkem maximálně palec širokým? A proč jeden, možná hloupý, zvyk, který drtivá většina mužů u nás dodržuje skutečně jen symbolicky, tolik vadí těm stejným feministkám, které se na druhé straně zastávají „svobody vyznání“, což je v jejich pojetí právo muslimského muže mlátit svoji ženu kdykoliv se mu zachce?

A jaký je náš názor na člověka, který otevřeně burcuje proti demokratickému systému a vyzývá k nerespektování demokraticky zvolené vlády? A je tento názor konzistentní v případě antisemitského nacionalisty, i antisemitského muslimského imáma?

Zkusme aplikovat logiku na různé situace a nepřekrývat je filtrem našich postojů a názorů. Jedině tak je možná diskuze, jedině tak je možné být kritický a nesklouznout k falešnému měření dvojím metrem a v ještě silnější se zakopávání ve vlastních postojích. Bojíme se přiznat soupeři část pravdy, protože máme strach, že bychom tak ztratili nárok na pravdu i ve věcech, které cítíme jako zásadní. Je sice smutným údělem těch, kteří jsou kritičtí „bez milosti“, že je nemá ráda ani jedna ze stran sporu, ale bez kritičnosti je sebelepší myšlenka odsouzena k tomu, že se z ní stane dogma a začne množit chyby a rozpory.

Bude to znamenat, že odhalíme chyby druhých, ale můžeme i bolestivě odhalit chyby vlastních úvah. Ale schopnost uznat chybu nás odlišuje od těch domněle bezchybných, jež chybují nejvíce.