Na loď bláznů se údajně nakládali duševně nemocní, aby tam na své cestě bez cíle užívali orgie plné jídla a pití. Dokud nedošlo. Pak zemřeli hlady a žízní a společnost se jich tak zbavila.
Současná loď bláznů, na které se vezeme, zahrnuje celý evropský kontinent. Párty pokračuje, lidé na palubě dostávají své obří příděly jídla, pití a dalších radostí a nestarají se, odkud se berou. Jedná se o různé dotace, sociální dávky, důchody, šrotovné, stavby dálnic, odklízení sněhu a mnoho dalších veřejných služeb. Těch pár „vyvolených“ bláznů, kteří chodí do podpalubí nabírat na talíře a do kalichů (politici) se neodváží ty na palubě informovat o tom, že vše dochází, protože by šli přes palubu první. Rozumnější z nich si odnášejí části zásob do svých opevněných kajut a domlouvají si pár nejsilnějších jedinců ke své obraně na horší časy (opevněná sídla vybudovaná z úplatků a soukromé ochranky).
Až požitky dojdou, budou všichni překvapeni. Na rozdíl od lodi bláznů mají evropské státy tu výhodu, že si mohou na své radosti půjčovat. Ale že to tímto způsobem nepůjde věčně už skoro každý tuší. Jenže je už možná pozdě s tím něco dělat. Zkuste přesvědčit hodujícího blázna, který se celé dny (roky) válí v nadýchaných polštářích, že je třeba vstát, vzít do ruky sekyru a jít vyrábět kormidlo, za což bude „odměněn“ sníženými příděly jídla a pití. Vysměje se vám a hodí vás přes palubu (tj. příště vás nezvolí). Můžete si za to sami - naučili jste ho se válet.
Co se skutečně může stát, až i další státy po Islandu a Řecku „stáhnou rolety“? Z počátku nic, setrvačnost je mocná. Jednoduchá řešení-neřešení už vidíme nyní. Narůstá skrytý dluh. Jednoduchým příkladem jsou rozpadající se silnice, zejména okresní. Stát tak přenáší svoje náklady na občany. Místo milionu na opravu krátkého úseku tak zaplatí tisíc řidičů po patnácti stech za opravy tlumičů kol kvůli dírám v asfaltu. Výsledek je stejný, jen se spotřebovalo o 50% víc bohatství neefektivně. Pokud by však v současnosti měl silnici opravit stát (nebo kraj), pak milionová oprava bude stát miliony dva, protože odpovědný úředník a majitel stavební firmy potřebují zajistit své rodiny pro budoucnost (kterou tímto ruinují ostatním).
Dalším řešením-neřešením je outsourcing „veřejných“ služeb. Tento outsourcing je jednak povinný - tu zvýšení poplatku za vydání pasu, tam regulované nájemné. Pak je tu outsourcing dobrovolný, když zkrátka nefunguje některá „veřejná“ služba a já ji nutně potřebuji, tak si ji zaplatím ze svého. Proto si objednáváme soukromé firmy na opravu komunikací u domu, soukromé bezpečnostní agentury, proto podporujeme své prarodiče, nebo rodiče v důchodovém věku, proto platíme svým dětem vzdělání a sobě zdraví. Státu tak platíme ještě jednou za to, co již platíme sami. A ještě je mu to málo.
Společně s tím nás stát čím dál více ždímá. Už ne proto, aby naše těžce vydělané prostředky věnoval do stavby honosných budov ministerstev, nebo podaroval ty, kteří raději sedí v klidu doma, ale proto, aby zaplatil úroky z požitků, které jiní už dávno koupili, snědli a dokonce i vy… a spláchli. Proto rostou daně z příjmů těm, kteří ještě pracují. Proto rostou spotřební daně z benzínu těm, kteří jsou natolik hloupí, že ještě jezdí do jiného města za prací, místo aby brali „domácí“ dávky. Proto rostou daně z nemovitostí těm, kteří mají dům či byt. Když mají na splátky hypotéky, mají i na daně. A dům si do ciziny neodnesou.
Budeme tedy stále více dávat a stále méně dostávat, což se nám nebude líbit. Takže s tím budeme chtít něco udělat. Otázkou je, zda je ještě čas na výrobu kormidla, které celou loď bláznů zvládne otočit, nebo už jen na výrobu záchranného člunu pro sebe a svoje blízké.
