Zemanové, Klausové a jim podobní

Hýbe jim žlučí intelektualismus! Národní virotik a národní euroskeptik-ekoskeptik vždy sdíleli mocenské návyky. Později začali sdílet i mítinkové umělce. Nyní došlo i na stejné podporovatele.

Přitom by měli být vděčni Václavu Havlovi. Vše disidentsky „oddřel“ a oni přišli k hotovému. Ukazuje to, že někdo něco složitě odmaká a někdo jiný to pak nezaslouženě schlamstne.

Věční pinďo-poměřovatelé

Jestli na současné hlavě státu pravověrným levičákům něco zavání, je to Klaus. Pravda, zakladatel ODS nikdy nesklouzl k neurvalostem alá Zeman. Ten je naproti tomu typicky testosteronovým lídrem. Rád častuje nepřátele označeními z urologické oblasti. Někomu to přijde tvrďácké a chlapské. Někomu neslušné. A především – infantilní, přece jen s podobným nutkáním poměřovat se na záchodcích, ať už skutečných či pomyslných, se většina rozloučí už ve velmi raném věku. Někomu to holt ale zůstává nadobro. A protože je takových dostatek i v řadách elektorátu, jedná se pak rovnou o politicko-marketingovou strategii. To Klaus, to je jinčí liga, ba že. Amnestováním kariérních psychopatů se nám obzvláštnil, doufejme navždy, činí ho to nevolitelným. Domníval se, že nasměřuje-li svůj "generální pardon" vskutku pravičácky na byznysmeny a korupčníky, nikoli jako Havel na sadisty všeho druhu, projde mu to u "národního obecenstva" snáze. Mýlil se!

Oba, Miloš a Václav, jeden nalevo, druhý napravo, představují materialistickou politiku bez skrupulí. Proto si tolik rozumějí. Naproti tomu samozřejmě paralelně napříč oběma stranami existují pojítka také. Idealistická politika jistě uměla v řadě témat srovnat krok Karla Schwarzenberga a Jiřího Dienstbiera. Spojenectví Zeman-Klaus je ale v porovnání s tím daleko křiklavější, dlouhodobější a celkově institucionalizovanější. Předkládání ministru Dienstbierovi, že se snad zaprodává pravici je proto nesmírně farizejské. Jinak by Klaus už musel být vysloveně ultralevičákem! Inu, síla a pud versus rozum a cit!

Shledávám na prezidentské dvojce něco pozitivního? Ovšem! Na Zemanovi jeho prolisabonské evropanství (byť třebas jeho vizi budoucího začlenění Ruska do EU vnímám jako nepravděpodobnou i nebezpečnou), podporu společné unijní měně a jednoslovnému názvu Česko/angl. Czechia (protiargumenty o tom, že je takový název nepřijatelný, protože není zmíněn v Ústavě, je přímo debilní, poněvadž ani slovo Československo nebylo nikdy v žádné ústavě uvedeno, vždy jen celý název státu, čemuž tak je všude ve světě). I jeho pápá v roce 2002 bylo krajně neobvyklé a chvályhodné, vytrvalec Klaus se by z něho měl poučit (i když i v tom byl jistě kus Milošovic hradní vypočítavosti směrem k prezidentským volbám 2003; po neúspěchu ve sněmovním klání 2010 odejít neuměl). Na Klausovi se mi pak velice zamlouvá jeho kdysi svižná demontáž ČSFR, nefunkčního a přežitého paskvilu.

Tím veškerý obdiv končí! Klausovi nyní kvete jeho euroskepticismus. Je staromilným příznivcem existence států tak, jak je kdysi stvořily dynastické zájmy a manýry. Rád ve svých článcích upozorňuji na všelirůzná pokrytectví. Na Klausově protievropanství jich nacházím přehršel, vytknu dnes jedno zásadní. Coby prezident republiky se vyznal z pocitu důležitosti Rady Evropy, v porovnání s EU daleko uvolněnější organizace (mezinárodní, nikoli supranárodní jako EU). V mnohém je to pochopitelné. Ale Rada Evropy je jen byrokratický moloch bez jakéhokoli hlubšího ideového základu, stíní, překáží, přebývá, ryzími eurofederalisty je opovrhována. Jako pravičák by to Klaus měl chápat především, už z ekonomických hledisek. To by ale nebyl Klaus Klausem, aby nevyvedl nějaký ten naschvál, ač tím popřel leccos, co kázal (s jeho antibyrokratismem je to tedy velmi nejisté). On i Zeman se ostatně často chovají jako zhrzený milenec, jehož partnerka odkopla, a tak našel útočiště u svého dřívějšího soka v lásce, s nímž si teď fouká bebi. Miloš Zeman se v 90. letech nezřídka vyslovoval proti kdejakým náckům, a to velmi rázně. Kde jsou ty časy, že? Zeman s Klausem se nám poněkud zradikalizovali. Osvojili si obstrukční metody. Klaus se projevil počínáním proti jmenování soudců a proti Lisabonu a neodvoláním Dobeše. Zeman ho vydatně napodobil jmenováním Rusnoka, následně neodvoláním Rusnoka, protahováním jmenování Sobotky a nejmenováním profesorů.

U oněch profesorů se pozastavím. Zeman nechce být jen stvrzovacím panákem. Jenomže to si měl rozmyslet, než se rozhodl kandidovat. Každému, kdo se chce chopit nějaké pozice, od nejspodnějšího zaměstnance po hlavu státu, si má ujasnit, co mu na ní vadí. A plnit ji, nebo nechat být. Pokud se mu se mu úloha stvrzovacího panáka nelíbí, nechť abdikuje, jinak ať činí, jak mu Ústava předepisuje. Nelíbí-li se mu to, aniž by odstoupil, pak ať paralelně s oním plněním iniciuje skrze ideově spřízněné legislativce příslušnou změnu základního zákona republiky. Do té doby však musí plnit zadání!

Co se týče jmenování premiérů, jsem pro, aby se tak dělo výlučně v režii Poslanecké sněmovny a prezident se na tom nijak nepodílel. Jednoznačně musím oponovat i Zemanovu nápadu na přímou volbu hejtmanů a starostů. Nejednalo by se v takovém případě o nižší obdobu přímé prezidentské volby. Na rozdíl od prezidenta, který je exekutivním sólistou, totiž hejtmani a starostové bezprostředně šéfují výkonným orgánům, radám. Jedná se tak o obdoby premiéra a vlády, nikoli prezidenta. Přece nemůže hejtman vzejít z jiných voleb než jeho krajská rada! Jistě – některé státy Evropy to tak mají, jedná se ale o velmi politováníhodný politický paskvil!

Rád bych se vyjádřil i k tomu, že Miloš Zeman přejal ústavní zlozvyk Václava Klause a Václava Havla, spočívající ve jmenování takzvaných designovaných předsedů vlád, kteří nikomu nepředsedají a mohou nakonec klidně skončit zcela bez své vlády. Tuto zbytečnou dvojkolejnost zahájil roku 1997 Havel prostřednictvím Josefa Tošovského. Dosud se tomu z ministerských předsedů vymanil pouze Jiří Paroubek před jedenácti lety.

Mnohé Zemanovy „jmenovací“ úmysly jsou poměrně čitelné již dějinně dopředu. Jiřího Rusnoka čeká úděl guvernéra České národní banky. A konstitucionální šéf Pavel Rychetský se nechal slyšet, že se své funkce zřekne v roce 2017, tedy těsně před prezidentskými volbami, což není jistě náhoda. Dává to Zemanovi možnost ovlivnit čelo Ústavního soudu na dalších deset let, bez ohledu na to, bude-li sám znovuzvolen. Lze proto očekávat, že nenavrhne na předsedu soudu nikoho z těch, kdož si svou desetiletku již plní. Tipnul bych si nominaci Marie Benešové. Nu, a v případě (prověrkové) potřeby se mohou na Hradě na svých pozicích prohodit Vratislav Mynář a Jaroslav Hlinovský. V případě nové prezidentské zvůle v podobě "umělého kabinetu" jistě coby Rusnokův "následník" hbitě poslouží František Lukl. Ten by jednou mohl převzít vedení SPO, což by ostatně mohlo v budoucnu potkat i hradní Kačenku. Kam Zemanovy prsty naštěstí nesahají, je obsazení postu ombudsmana. Doufám proto, že po vynikající Anně Šabatové se usměje štěstěna třeba na takovou Hanu Marvanovou, případně Filipa Dienstbiera, Zdeňka Kühna, Václava Lásku, Petra Mlsnu, nebo Roberta Pelikána.

Zeman i Klaus se coby testosteroňáci rádi vyhřívají na slunku. V Bílém domě je nebylo vidět, tak se rozhodli pro Kreml. Tam je pro ně místo, tam se jen tak někomu nechce, na to musí mít člověk žaludek.

Přidám komentář i k chování Zemanových příznivců. Obrázek o nich si lze udělat z internetových diskuzí. Povětšinou se jejich počínání vyznačuje nulovou analytickou schopností, ideovým farizejstvím a politickou krátkozrakostí. Uvedu příklad. Objeví se článek o tom, kterak maďarské špičky opětovně verbálně napadají Benešovy dekrety. Zemanův fanda se projeví tak, že nazve Maďary asijskou chátrou, jež nemá v Evropě co pohledávat a jen zaclání slovanskému živlu v jeho životním prostoru. A že se jedná o prohabsburské potomky Hitlerových přizvukovačů, a proto by měli napříště raději mlčeti, neb mají na hlavě nejedno máslo. Vzápětí je na světě článek o Orbánově vzdoru vůči imigrantské politice EU. A nejenom imigrantské. A najednou je zmíněný fanda Budapeští fascinován. Maďarské špičky jsou rázem velebeny a dávány za vzor těm českým. No, hrůza!!! Takových „plejád“ je na internetu k vidění spousta. I zatvrzelí antisionisté jsou schopni velebit silně proizraelského Zemana (ten se zase pro změnu chová jako novodobý Karel Baxa, dávný advokát antisemitů; tentokrát jsou však na "lavici obžalovaných" muslimové). Ódu pějí nacionalističtí fandové i na Poláka Kaczyńského. Jakmile jde však na přetřes nárok Varšavy na „české hektary“, hnedle je z Kaczyńského tmářská zrůda sekundující hrabivé církvi. Kvůli již zmíněným dekretům nemohou ani cítit německé nacionalisty. Ti jsou shromážděni v PEGIDĚ. Ta ovšem „našim“ fandům nevadí, ba spíše naopak. Fandové jsou i opozičně-smluvními vzývateli, přesto se jim hnusí Sarkozyho a Hollandeovo vyeliminování madam Le Pen.

Naštěstí ne všude v Evropě je něco takového pravidlem. Pevně věřím v dnešní vynikající volební výsledky lidovců a socialistů ve španělských parlamentních volbách a v pokračování vládnutí Mariana Rajoye. Osobně ho tipuji na příštího prezidenta Evropské rady, nástupce Donalda Tuska v čele EU (předpokládám, že Tuskovi bude umožněno pokračovat v dalším euro-období; obávám se však, že udělá Kaczyński vše/cokoli proto, aby nemohl roku 2020 kandidovat na prezidenta polského). V roce 2019, jen několik týdnů před nejistými domácími volbami, bude pro Rajoye takové řešení ideální, přesně načasovanou variantou (J.-C. Juncker nejspíš znovu opanuje šéfkomisařský post, ač socialisté budou moci kontrovat Martinem Schulzem, nebo Pierrem Moscovicim). Bude to jistě výborná europrezidentská vzpruha rok po – bohužel – pravděpodobně nezměněném prezidentském obsazení českém!