První zmapuješ terén, najdeš silná a slabá místa. Vyčicháš si to nejslabší a od té chvíle je strategie jasná: Rypat, rypat, rypat atd.
Chci se na to podívat z nejvyššího filozofického hlediska. Zdalipak se jedná v případě této metodologické strategie o vadu charakteru, či se jedná o geniálně praktickou metodiku. Ještě předtím, než se ale ponořím do takových výšin je potřeba zanalyzovat perspektivu obyčejného vulgara. Pro ni je typické snažit se ponížit vše kolem sebe a tím ve svých myšlenkových očích povýšit ega svého hodnotu. Pro tuto analýzu není potřeba intelektuálně brunátnět, je to snadná překážka. Jednoduše se jedná o morální perspektivu "rypat rypat kolem" - dobro a "rypat rypat do mě" - zlo. Ale tak jako židle může prodloužit svoje čtyři nohy velkou rychlostí a protáhnout se na konec vesmíru, tak se můj stream of consciousness může přesunout o patro výš pomalým krokem staré babky, která jde po schodech ze sklepa, z nejhlubší rabbit hole, odkud si nese pytel zkušeností.
Ta hlavní otázka (Putin by řekl spíš ??????, ale nechci tady teď jezdit na medvědech), když na ten podmět navážu vedlejší větu, anebo ne. Myslím si o sobě, že jsem hodně zajímavý, když takhle píšu *? Myslím, že rypat je dobré do domnělé dokonalosti, ale není dobré rypat do vývaženého jing-jangu, který je zeleno-fialový a nepředstírá, že je jenom z té dobré barvy. Je určitě dobré sledovat tu zelenou i fialovou ale vyloženě rypat rypat, to niet.
* Takové texty je dobré vytisknout a hodit do popelnice, pak tu popelnici dovézt do Louvru a vystavit místo Mona Lisy.
