Francouzští odborníci na Blízký a Střední Východ.

Chybovat je lidské, nepoučit se z vlastních chyb už není lidské, ale velmi nebezpečné, ba  mělo by být i trestné.

Před téměř 40 lety se výrazně změnil osud Íránců. Způsobil  to geniální politický tah tehdejšího francouzského  prezidenta  Giscarda d'Estaing, V sedmdesátých letech převažoval názor, že Írán bude první zemí Středního  Východu, která v dohledné době dosáhne jak hmotného tak demokratického standardu rozvinutých zemí. Ideálnímu obrazu země však poněkud vadil monarcha  šáh Páhlaví. Jeho případné  odstranění bylo některými chytráky považováno za završení tohoto historického  procesu. Francouzský prezident tomu ochotně napomohl zvenčí. Šiitskému  náboženskému fanatikovi Rúholláhu Chomejnímu, kterému Francie do té doby poskytovala politický azyl, bylo v osudném roce 1979  povoleno odcestovat  do Íránu. Monarcha byl odstraněn, ale Chomejní, který to rychle dotáhl na hlavního duchovního ajatolláha, místo demokracie v zemi nastolil  islámskou středověkou diktaturu.  Kromě toho dal přepadnout americké velvyslanectví v Teheránu a uvěznit jeho osazenstvo, vyhlásil nepřátelství Izraeli a zasadil se o vážné ohrožení jakés takés stability na  Středním Východě.

Zvláštní odolnost vůči poučení z historie prokázal  další francouzský prezident Sarkozy,  kterému vděčíme za odstranění plukovníka Kadáfího  a tím  ohrožení stability i na Blízkém Východě ve prospěch islamistických hrdlořezů.

Domnívám se, že po těchto hrubých politických pochybeních by měli francouzští prezidenti využít stejného práva, které doporučovali nám, práva mlčet o věcech, kterým absolutně nerozumějí, a které už dvakrát katastrofálně zpackali.