Ohraná deska s domácími úkoly

Nechci nosit dříví do lesa, ale ráno na mne z internetu vyskočila další moudrost o škodlivosti domácích úkolů, tož pero píše samo a já jdu opět s kůží na trh…

Černobílé debaty o domácích úkolech, které v poslední době mediálně probíhají, ukazují veliké nepochopení věci. Proč se nebavíme o smyslu a metodách, proč se nebavíme o přínosech úkolu a jeho spravedlivém hodnocení? Místo toho (po kolikáté už) vyléváme s vaničkou dítě, místo toho se komentáře pod příspěvky předhánějí v líčení, co kdy kdo dělal zbytečného a jak se mu chudákovi ublížilo. Někdy mám pocit, že jsme každý žili na jiném světě.

Tedy jasně – přiměřeně věku musí být u žáka budován jeho vztah k učení, smysl pro povinnost a úkol. To není omezování dětské kreativity, to není dotýkání se důstojnosti či volného času žáka, ale normální a nutná nezbytnost, součást moderního vzdělávacího programu.

Oddělme úkol a způsob jeho hodnocení. Samozřejmě dobrý učitel nemůže a nesmí hodnotit rodiče místo žáka, mnozí doma mají špatné podmínky pro učení, bohužel. V tom spočívá individualizace pedagogického procesu, ne v tom, že nebudeme chtít vůbec nic po nikom.

Operovat právem rodiny na volný čas je hodně hloupé, zejména když vidíme způsoby trávení volného času, v neposlední řadě i rostoucí počet hodin žáků základní školy trávených na sociálních sítích, to nejsou dojmy, ale relevantní výzkumy se znepokojivými závěry.

Nejsme spokojeni s úrovní čtenářské gramotnosti – proč by neměl žák i mimo školu něco přečíst, ideálně každý den. Se čtením souvisí psaní – proč se bojíme jej nechat něco napsat či namalovat, a to nemyslím jen prvňáčky. Otevřeně se bavíme o nereálných představách absolventů škol směrem k jejich nástupní mzdě, pracovnímu výkonu a (ne)přítomnosti v práci. Co si přiznat a zdůraznit, že přínos promyšleně zadaného domácího úkolu buduje také postojovou a volní složku osobnosti mladého člověka.

Prosím na konec – představa, že za všech okolností a celý život bude žák dělat jen to, co se mu líbí, co jej baví a kdy se mu do toho chce – to není jen naivita, ale  špatná cesta, která je ve svém dlouhodobém důsledku pro žáky a jejich vnímání světa a svého místa v něm bez přehánění ohrožující.

Přeji hezký den všem…