Je krásné být zase dítětem

Zase přicházejí Vánoce. Po roce, ve stejnou dobu a přitom zase o něco dříve, než bych čekal – každý rok se zdá o něco kratší, než ten předchozí. To už k životu patří a člověk tomu nevěří, když je malý.

Pedagogům dává osud krásnou možnost být mladý svými žáky, nazírat dětský svět v jeho rozmanitosti, neopakovatelnosti a pomíjivosti. Inspirace dětským světem je pro dospělé důležitá a vskutku fascinující, proč si to nevychutnat a nevychutnávat.

Při včerejším pohledu na kapří hlavy cestou z újezdské základní školy mi bleskem projel v hlavě můj dětský prosinec – jak tehdy byl pomalý a nekonečný. Kdy už konečně přijede babička z Třebíče, aby s mámou do noci pekla cukroví, kdy už konečně začneme stavět betlém, kdy už to konečně všechno bude. Kdo z nás by nevzpomenul.

Nejde probůh o laciný sentiment. Zkusme z dětských reminiscencí přenést do dospělého světa co nejvíce z toho, co čas překryl nánosem spěchu, soupeření a falše. Zkusme si znovu v pravém slova smyslu hrát.

Maně mi běží hlavou úryvek povídky od Jana Skácela o dětském pocitu na začátku prázdnin, kdy je čas nekonečný a než vyrosteme – i na smrt se něco vymyslí. Ano, dnes víme o zákonitostech života své, ale to přeci vůbec nevadí. Co naopak vadí, jsou zbytečnosti, které dospělý život kalí a komplikují. Neustálé soupeření, mydlení schodů, přesvědčování o pravdě vlastní č pravdě sociálních bublin a bublinek.

Před Vánocemi, které celý život pokládám za nejkrásnější období roku a jakýsi jeho středobod, ještě více cítím ten nebetyčný rozdíl mezi slovy dětský a dětinský. Svět, který na mne vytéká z počítačové obrazovky či některých setkání, je často dětinský. Někomu nepochválíš (ale opravdu) ujetou fotografii dokumentující jedno ze stovek jídel, co kdy papal, někomu nepotvrdíš jeho sebestřednost a geniální myšlenku, někomu zdánlivě šlápneš na kuří oko upozorněním na banální samozřejmost – a začnou se dít věci. Věci nezralé, dětinské, oplácení a naschvály.

Mám radost z toho, že se osobně na Vánoce vracím do dětského, nikoli dětinského světa. Mohu doporučit i s tím, že je to potom pro řadu známých podezřelé, zvláštní, ne-stádní. Víte, jak je obohacující žít bez poměřování počtu lajků, bez falešných přihrávek v podobě oplácených citací a zveřejnění článků, bez komentování pomíjivostí na (a)sociálních sítích? Mohl bych uvádět další dětinské zbytečnosti…

Člověk pracující s lidmi by neměl být dětinský – takový vlastně nikdy nedozrál. A je poznat, že nedozrál, i když se schová do bezpečí instituce, funkce či titulu. Ve vlastní dětinskosti se plácá, občas i utopí. Přitom stačí tak málo.

Milí čtenáři, pěstujme si prosím dětský pohled a vychutnávejme si jeho fascinující rozměr zejména nyní o Vánocích. A mějme strpení i s těmi, kteří jsou ze své vlastní vůle či cizí vůle dětinští. I jim to jednou dojde, já bych jim to moc přál.

Krásné svátky…