Chce MŠMT vůbec najít klíč k srdcím českých učitelů?

Česká vzdělávací politika tluče v oblasti kurikula už dlouho na zavřené dveře. Dosud se totiž šňůře ministrů školství nepodařilo najít klíč ke dveřím a už vůbec ne k srdcím našich učitelů a ředitelů škol. 

Znovu a znovu jsou tlačeni do formálního dokumentu, znovu se používá terminologie, která je jim cizí a kterou oni nežijí a nechtějí žít.

Zkusím jednoduše vysvětlit. Školský zákon z roku 2005 stanovil, že u nás bude zavedeno tzv. dvoustupňové kurikulum, tedy státní a školní úroveň. Na státní úrovni byly vytvořeny RÁMCOVÉ vzdělávací programy (např. pro předškolní vzdělávání, základní vzdělávání, gymnázia, základní umělecké školy) a školy si začaly postupně vytvářet ŠKOLNÍ vzdělávací programy, aby podle svých podmínek personálních, materiálních i regionálních státní rámec naplnily.

Potíž byla v tom, že tuto práci většina škol nevzala za svoji, ředitelé škol i učitelé v tom viděli formální práci. Bylo totiž stanoveno, že nejvyšším cílem je rozvoj žákovských klíčových kompetencí a učitelé nechápali, jak mají kompetence (k učení, k řešení problémů, komunikativní, sociální a personální, pracovní, občanské) spojit se svými předměty, přišlo jim to odtažité.

Osobně jsem přesvědčen, že způsob dvoustupňového kurikula je správný, ale potřebuje silnou státní podporu, vysvětlování a motivaci zejména ředitelů škol. Celých patnáct let byla ovšem akcentována cesta formální, školy vytvářely dokument, s nímž nepracovaly, učitelé jej nesdíleli a mnohdy nevěděli, proč a kde jej vlastně mají.

ŠVP musí být příběhem každé školy, pouze společným úsilím jej učitelé mnohou vytvořit a naplnit. Podmínky pro to jsou od začátku reformy nachystány, státní rámec v podobě Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání je solidní materiál a záleží jen na škole, kterým konkrétním učivem naplní svůj školní vzdělávací program.

V souvislosti s přípravou Strategie vzdělávací politiky 2030+ začal do popředí (podle mne zbytečně) vystupovat požadavek na snížení objemu učiva, hlavně lidé zvenčí se začali předhánět v označování toho, co se ve škole nemá učit, co je pro děti zbytečné. Nebudu to komentovat v tomto blogu, ale mnohdy šlo o populistická tvrzení mající zastřít základní problém, že žádná informace a žádné učivo se do žákovy hlavy nedostane bez jeho úsilí a že dlouhodobě snižujeme požadavky a nároky.

V těchto dnech MŠMT zveřejnilo dokument Hlavní směry revize kurikula základního vzdělávání, tedy plán přepracování toho RÁMCOVÉHO vzdělávacího programu pro základní vzdělávání a dalo jej veřejnosti k připomínkám. Základní vizi cesty k dobré školní práci tam ovšem nenajdete. Vzdělávací politika na to nejde dobře. Znovu se začíná od cizelování definic, přidávání šipek do grafů, které nebude nikdo číst. Materiál, který dostává česká pedagogická veřejnost, neosloví a nezahřeje. To nejdůležitější tam chybí, pouze na několika řádcích je naprosto neadresně naznačena cesta k implementaci revize, tedy právě ona cesta k srdcím učitelů.

Pokud se budeme dívat na svět vzdělávání očima projektových rámců a prázdných slov, nemůžeme se posunout. Téměř stostránkový dokument vychvalovaný ministrem školství není východiskem k cestě autentických školních vzdělávacích programů. Přitom stačí tak málo – přesvědčit učitele, že to, co je prezentováno jako inovace kurikula, mohou ve své škole dělat skoro dvě desetiletí. Mohu na mnoha příkladech potvrdit, že ředitelé i učitelé se přesvědčit dají (a mnozí z nich od začátku jsou). Jen mohou být přesvědčováni pouze lidmi, k nimž mají důvěru a kteří jsou pro ně srozumitelní a autentičtí.