Ve Stockholmu existoval Český klub, kde se mj. dělali i tancovačky a maškarní. Na jednu maškarní jsme s manželkou vyrazili. Já ji však poslal napřed s tím, že si musím udělat masku, ve které mě nepozná. Bydlili jsme na studentských kolejích „Freskati“, což bylo předměstí Stockholmu, kam tehdy jezdil pouze autobus. Vedle nás bydlela sličná Finka a tak jsem za ní zašel, aby ze mě udělala ženu. A ono se jí to povedlo. Půjčila mi dlouhé šaty, kožíšek, kabelku, nasadila paruku, udělala perfektní make-up, já si vzal manželčiny boty na nízkém podpatku a vyrazil do ulic.
Jel jsem autobusem z konečné. Na další stanici přistoupila parta chasníků (študáků), sedli si ke mně a začali mě balit. Já zarytě mlčel celou asi 15 min. trvající cestu. Dojeli jsme do centra Stockholmu na Sveavägen (něco jako naše Národní tř. v Praze).
Při vystupování z autobusu mi upadla jedna z bot (manželka měla širší nohu). Docela fopá. Nebylo lehké si ji „ženskými“ pohyby znovu obout. Protože se jednalo o poměrně rušnou ulici, rozhodl jsem se jit ulicemi postraními. Tam jsem byl sám - ale jen chvíli. Proti mně šli 3 chlapi a já se začal bát. Přešel jsem na druhou stranu. Oni též. Já zahnul do příčné ulice. Oni též. Šli za mnou. Co jsem si vyslechnul na moji adresu coby „ženy“, škoda mluvit. Skoro jsem se přestal bát, o to víc jsem se začal stydět – za nás muže.
Český klub byl však nedaleko. Když jsem tam přišel, kámoš u dveří mě poznal a začal se smát. Říkám: „Stando, je to blbý?“. On: „Ne, je to výborný“. Tak jsem si přes spodní část obličeje uvázal závoj a vstoupil . Hned v chodbě ke mně přiběhla jedna moje známá, zblízka se mi podívala do obličeje a volala na své známe do sálu: „Ne, to není ona.“. Tak jsem šel dál. Usednul jsem a dal si …. ne, pivo ne, ale víno, a ne 2 dcl, ale celou flašku. Hned u vedlejšího stolu seděla má žena s našimi nejbližšími přáteli. Všichni mě začali očumovat. Jedny si říkali: „nová konkurence“ a druzí: „nová kořist“. Jejich myšlenky byli velmi čitelné. Ženské daly hlavy dohromady a začaly mudrovat: „Kdo to je?“. Můj velmi dobrý kamarád Mirek, místní Donchuán, se opíral o futro dveří, zíral upřeně na mě a říkal si: „Odkud já ji znám. Vždyť s tou jsem ještě nespal.
Nastal tanec. Pro mě přišel 1. tanečník. Polák (k nám tam chodili i Poláci), mrňavoučký stařík. Začal mě na sebe lámat, nohy mezi nohy a jak se o mě otíral, prsa mi lítala semo-tamo. Po tomto pižďuhovi přišel pro mě opět Polák, něco jako „R.A.Dvorský“. Ten tančil s distancí – a s konverzací. On: „Ty Češka?“. Já: „Hm.“. On: „Ty z Pragy?“. Já: „Hm.“. Takto jsme konverzovali celé 3 tance. Ještě párkrát jsem si s Poláky zatančil (R.A.Dvorský pro mě přišel dokonce 2x). Naučil jsem se nejen jak si udržet prsa na správném místě a jak se vyhnout, abych neměl cizí nohu mezi mýma nohama, ale i tomu, že když ty chlapy vlasy pošimrám na tváři, tak jsou celí divocí. Docela jsem se začal bavit.
Pánové, nevěřili byste, jak je těžké, když jste chlap, pohybovat se jako žena. Jak je těžké nosit kabelku. Jak je těžké hlídat si svůj make-up. Já se pořád musil držet rukama za švy mých šatů, abych nemával rukama jako větrný mlýn. A jak se namejkapujete, když to neumíte?
Přišla doba, kdy jsem musil na toaletu. No jo, ale kterou? Dost blbě vypadá, když stojíte u mušle v dlouhých šatech, tak jsem šel na dámskou. Sednul jsem si a poslouchal. Pánové, co ty ženský na tom záchodě o nás povídají, to byste nikdy nevěřili. O mých nejbližších kamarádech jsem se dozvěděl prakticky všechno. Špiónům stačí sedět na dámském hajzlíku a máte témat k vydírání, že padne celá vláda.
Když jsem po jedné taneční sérii přišel zpět k mému stolu náhle naše velmi dobrá kamarádka Ilona vyjekla: „To je Vašek“. Moje žena vyjekla: Ne!“. Když už jsem byl provalen, tak jsem si k nim přisedl. Eliška, naše další velmi dobrá kámoška stále nevěřila, že jsem to já. Musil jsem si zvednout paruku, pak uvěřila. Zeptal jsem se jí: „Eliško, vám ty nohy mezi nohama nevadí?“. Ona na to: „Ne Vašku, my jsme jiný“. (Že mě to nenapadlo!!)
Tehdy pro mě přišel další Polák. Statný, mladý, krasavec. Po tanci si k nám přisedl a pokračoval v jednostranné konverzaci (nevěříte, že to existuje? Věřte, já to zažil.). Vyprávěl mi, že má samochud, že pojecháme k němu do domu, atd., atd. Po čase jsem požádal jednu kámošku, co byla za chasníka s „padacím můstkem“, aby pro mě chodila tancovat. Holt mě sbalila a Polák odprejsknul. Škoda, líbil se mi, byl to milý kluk.
Poté, co jsem byl odhalen a přestal být „ženou“, jsem se přestal hlídat. Upocen a zcela rozmazán jsem vyrazil s kamarády na taxík. Taxikář, přes své zděšení, vzal i mě a já dojel s mojí ženou šťastně domů.
No, dámy, musím říct, že to nemáte s námi lehký, a tak Vám dávám k tomu MDŽ (i když MDŽ opravdu „nemusím“) pomyslnou kytku růží a smekám.
Holt, člověk některé věci pochopí až teprve, když je prožije.
