O pověsti české...

Po těch pár dnech abnormálního horka na tuhle roční dobu se konečně mírně ochladilo. I tak to byl ale krásný jarní den. Na obloze se sice proháněly mraky, ale sem tam vysvitlo sluníčko, teplota kolem 15, ulicemi se proháněl čerstvý větřík, prostě parádní jaro.

Seděl jsem na betonovém květináči uprostřed pěší zóny, pokuřoval a čekal na dámy, které si zaběhly do obchodu. Po dlouhé zimě se konečně oteplilo a jarní počasí lidi vytáhlo do ulic. Kochal jsem se pohledem na tu barevnou lidskou řeku, v duchu velebil matku přírodu, která vysvlékla ženy z kožichů a zimních bund, když tu najednou jsem uslyšel:

"...možná by jste mi mohl pomoci?" obrátil jsem se směrem odkud přicházel hlas.

"Asi ne, nejsem místní..." odpověděl jsem s úsměvem sympatické starší dámě.

"Aha, a odkud jste?"

"Z Čech." odpověděl jsem ještě pořád s úměvem.

"Z Čech? Já myslela, že Češi jsou tmaví...".

Úsměv zamrzl, a já bohužel nestačil ani zareagovat, neboť v tu chvíli vyšly děvčata z obchodu, já musel nechat dámu osudu, a nestihl se ani zeptat odkud je ona. Francouzský ani anglický přízvuk neměla, z Kanady tedy zřejmě nebyla. Její němčina vlastně byla vlastně úplně bez přízvuku. Stalo se tuto sobotu v Mnichově, Bavorsko, Německo, Evropská Unie.