Život se stigmatem spolupracovníka Stb

Nikdy jsem se nezajímal, kdo z mých známých, či příbuzných se upsat "ďáblu" a podepsal spolupráci se státní moci. Poté co při mých návštěvách Československa, posléze Česka, nacházel jsem lidi s hlavama zabořenýma v Cibulkově žumplě, bylo mi z z toho smutno.

Přesně to, o co usilovala komunistická smečka zvaná Stb se povedlo. Mezi občany se zasela nenávist a podezření a tento plevel v národě pevně zakořenil.

Můj názor je, že každý, kdo se s tajnou policii zapletl, musí se s tímto stigmatem vypořádat sám v sobě a nějaké veřejné hony, či štvanice, rozhodně nejsou tím, co země potřebuje. Ostatně, každý člověk měl svůj důvod, proč se jeho podpis hanby objevil. U někoho to byl obyčejný a pochopitelný strach, někdo jím snad i věřil a byl přesvědčen, že se jedná o správnou a zemi prospěšnou věc. Ano, i takoví byli. Ovšem nejhorší a nejstrašnější sortou mezi nimi byli ti, kteří to udělali pro kariéru, nový byt, zahraniční dovolenou, nebo pro možnost pracovat pro zahraniční firmu.

Opakuji, každý si toto břemeno nese sám a sám je musí unést. Bohužel, kariérní podpisovači nejsou schopni pochopit, že ten jejích důvod je ze všech možných ten nejhnusnější. A nejenže to nedokážou pochopit. Oni se mnohdy skrývají za honosné výmluvy a za slova o tom ,že pracovali pro kontrarozvědku. Namísto toho, aby docela lidsky drželi ústa a snažili se nevyčuhovat a hlavně neprovokovat, dokola opakují téze o tom, že každá země má svou kontrarozvědku a že jejích podpis je, považte, známkou jejích chytrosti.

Tak předně, složka Stb, které se takovíto lidé upisovali, rozhodně neměla nic společného s kontrarozvědkou a pokud ano, pak jen velice vzdáleně a formálně. Ten podpis byl obyčejným Faustovským aktem, kdy jako odměnu za dobré místo, žadatel, slíbil špehování, donášení a prakticky zradu svého zaměstnavatele, který mu nabídl dobrou práci a nadstandartní výdělek. Samozřejmě, bylo by naivní se domnívat, že zahraniční firmy, fungující na území ČSSR nevěděly, že zaměstnávají kukačky. Zajíisté to manažerum bylo známo a proto se zabezpečili a domorodé zaměstnance k ničemu důležitému nepustili. Přesto ale...

Chlubit se tím, jak ten či onen vyzrál na "hloupější" kandidáty tím, že zahodil zábrany, chlubit se ,že moc a kariéra pro něj byla více nežli slušnost, neřkuli čest, to je i na mne hodně silné kafe. A to mám hodně hroší kůži. Ovšem když si tu a tam přečtu nářky takovýchto lidí, že je nikdo nechápe, že jsou odsuzování a oni přitom chtěli se mít jen dobře tak to už je vážně na pováženou. A mám pro ně jen pár slov...

Většina obyvatel Československa se chtěla mít dobře. Chtěli mít hezká auta, chatu, chtěli jezdit k moři, alespoň do Rumunska, když jinde to moc nešlo. Chtěli dostat děti na školy a zajistit jím dobrou budoucnost. Ti kteří se toho snažili dosáhnout výše popsaným způsobem, patří k opravdovému zoufalému vzorku obyvatelstva. Vzorku, který nechápe, že jsou hranice, které překročit nelze a pokud je překročíme, je pak nanejvýše žádoucí, nesnažit se dělat z poklesku přednost.

Nikoho nesoudím za selhání. Nebyla to snadná doba a já, možná podle někoho zbaběle, před protivenstvími a nebezpečím utekl. I proto nesoudím. Přesto je mi z duše protivné, když vidím, jak se bezcharakterní karieristé, ochotní zaprodat svou duši zlu největšímu tváří, že to co udělali, že bylo naprosto v pořádku. A vůbec nezáleží, že snad nikoho neudali, že kvůli ním nikdo neskončil ve vězení. To oni ale nikdy nepochopí.