Příběh o bezmoci

Chtěl bych vám dnes vyprávět příběh. Skutečný příběh, který se stal a není vůbec důležité komu se stal a není ani důležitá přesná zeměpisná poloha, kde se udál. Jde v něm totiž o něco jiného a já jen dodám na závěr perexu, že jsem se rozhodl napsat jej, na základě rozhovoru s blízkou osobou, které si vážím.

Říká se, stroje trénované na zabíjení. Jenže oni mají i jiné úkoly. Například pomoci tam, kde už nikdo nepomůže a kde smrt čeká na svou hostinu. A není to vůbec snadné, protože musíte sehnat vše potřebné. Tisíce papíru a povolení, peníze. Hodně peněz no a nakonec to hlavní oč tu běží. Potraviny, léky, přikrývky, hračky, hygienické potřeby a tak dále. A pak, když to všechno máte pohromadě, musíte odjet na místo určení. Uprchlický tábor někde v Africe. A často také navíc nějaká vzdálená vesnice tamtéž, kde sucho a zmar udělaly svojí práci a hladomor je slovo, které slýcháte nejčastěji. Pak dorazíte do cílové země a on vás nikdo nevítá. Nemávají praporky a neděkují že jedete s pomocí pro jejích občany. Nevítají vás ale čekají před vámi s nataženou rukou. Tu úplatek, tam úplatek. Napsal jsem že potřebujete moc peněz? Aha napsal. Tak přesně na tohle je potřebujete. Desítky razítek a povolení, a každé je třeba vyvážit dolarem. Né jedním. Stovka je minimální taxa.Hodina, pět, den, druhý a vám před očima běží obrázky lidí kterým vezete potřebné věci a kterým jste při poslení návštěve pomoc slíbili.

Konečně máte vše pohromadě a můžete jet. Jenže ještě na vás cestou čekají milice, ozbrojenci zkrátka gangsteři. Rituál. Sice byste jim nejraději zakroutili krkem. Trénovaní na to jste, nicméně raději zaplatíte. Stovka sem, stovka tam, stovka sem tam. Černé oči, bílé zuby se na vás šklebí. No jo, aby ne, tolik peněz za nic.

Ale co, všechno je O.K a vy jedete dále. Nekonečné hodiny. Dorazíte k cíli ale ani zde vás nikdo nevítá. A vy vidíte hned proč. Jedno slovo. Apatie. Ti lidé už nemají sílu k ničemu. Hlad a žízeň. Nemoci. Zoufalství a najednou vám vše dojde. Pozdě. Pro mnohé už je pozdě. Asi i pro tu malou kudrnatou slečnu, bylo jí asi 7 je pozdě. Ty kamiony z potravinama nepomohou, protože týdny a měsíce hladovění zanechaly dílo zkázy. A vy se díváte na ty děti a cítíte obrovskou bezmoc. A zlobu na ty, kteří namísto aby pomohli vlastním lidem, nedělají pro ně nic.

Vyložíte náklad a snažíte se pomoci jak vám síly stačí ale tolik sil nemáte abyste zachránili nezachranitelné. Naštěstí se občas zázraky dějí. Jste svědky jednoho. Malá kudrnatá slečna, co jí bylo asi 7 ten zázrak poznala. Ona ano. Mnoho jiných ne. Zázraky jsou nedostatkové zboží....

Je hrozné když si uvědomíte, kolik dětí zemře hladem za dobu než přečtete jeden článek. A je hrozné, že namísto skutečného řešení, hledají a nacházejí politici nahrážky. Stejně tak je znechucující, kolik z pomoci, která je posílána nejchudším zemím, je sprostě rozkradeno, za blahosklonného mlčení i těch, kteří tu pomoc poslali.

Čekáte pointu? Není. Dobrý konec nepřichází. Jen v jedné vzdálené africké zemi, ve vzdálené vesnici, možná právě v tomto okamžiku nějaký dravý pták usedl na zem, a čeká až umírájící kousek od něj vydechne naposled. Ten člověk umře hlady, nicméně pro dravce to bude hostina.