Disent.... skutečnost (Doplněno)

Něco málo přes dvacet let a už nepamatujeme. Ti které jsme kdysi oslavovali, najednou jsou označování těmi nejhoršími přídomky a je jím kladeno za vinu všechno zlo, současného života. Hlupákům je nasloucháno a primitivní nevzdělanci označují disidenty za komunistické ...( jak že se řekne německy zatáčka), tak podobný tvar má toto označení, které zde na tomto blogu, naprosto nahlas a beze studu pronesl jistý tvor. Nebudu jmenovat, neb je to proti čemusi, ale jsem si jistý že by tato urážka měla být veřejně pranýřována.

Já se rozhodl, že na svém blogu, postupně, víceméně nepravidelně, představím disidenty tak, jak jsem je znal. Osobně, nebo z vyprávění přátel čí jen ze zprostředkovaného doslechu. A jako první jsem si vybral dámu, skutečnou dámu, která prošla skutečným peklem a přesto si uchovala to nejcennější, co svobodný člověk může mít. Svoji duši. Seznamte se.....Dáša Vokatá.

Snad je pro její kariéru příznačné, že se narodila jako Mozart, 27. ledna. Jen o pár století později. To ale nebudeme prozrazovat, protože se jedná o dámu a dámám se věk neprozrazuje. Narodila se v Karviné, odkud se později s rodiči přestěhovala do Ostravy.

Protože po střední škole odmítla vstoupit do SSM, nebyla přijata ke studiu na vyskokou školu a nastoupila do hutí , do laboratoře na zkoumaji kvality jakosti oceli.

V roce 1976 její otec spáchal sebevraždu a ona to byla kdo jej našla. Důvodem byla nekončící šikana ze strany komunistů, kteří mu nemohli odpustit, že nebyl poslušným beránkem v jejích stádečku.

Tato událost byla katalyzátorem pro další žívot Dáši Vokaté. Sbalila si nejnutnější věci a odjela. Přečtěme si, co o tom říká sama v rozhovoru s Matějem Kundračíkem :

Táta se z bezvýchodnosti   tehdejší situace oběsil. A to mi úplně přeměnilo život, že jsem okamžitě dala výpověď z tý laboratoře a chtěla jsem najít nějaké lidi, s kterýma by mi život něco říkal, protože takhle mi připadalo všechno nějaké prolhané. Doma se o politice nikdy nemluvilo, až po smrti mého táty jsem ve sklepě našla spisy Sacharova a různé disidentské věci, o kterých jsem neměla tušení a to mi otevřelo oči a tak jsem se právě potom v roce 1976, z toho jakoby pohodlného života v Ostravě vydala s kytarou a jedním ruksakem na cestu stopem po republice, tehdá ještě Československu. A byla jsem dokonce i na Slovensku, až na východním Slovensku, až u Košic a viděla jsem cikánská gheta, kde každý říkal: „Tam nesmíš vstoupit, tam Ti něco udělají“. Ale já jsem tam klidně šla s tou kytarou a dobře jsem si s nima rozuměla. Procestovala jsem celou republiku, až jsem dojela do Prahy. A tam jsem se ptala po hospodách takzvaných „mániček“ – to bylo poznávací znamení mladých lidí té doby, kteří byli proti režimu, měli dlouhé vlasy, džíny a takový vaťák se tomu říkalo, takový zelený mantl.

Tak jsem se těch mániček po hospodách ptala, kde bych se mohla usadit, že jsem z Ostravy a nikoho tam neznám a oni mně navigovali do jednoho baráku v Rychnově u Děčína, kde tehdá manželé Princovi, taky shodou okolností oba chemici, zakládali otevřený dům. Otevřený dům znamenal, že se tam usadila třeba jedna rodina – v našem případě manželé Princovi s malým dítětem – a k tomu přizvali třeba nějaké kamarády, kteří tam s nima chtěli žít.

MK: Ako dlho si vlastne cestovala po celej republike, kým si sa vlastne dostala tam?

DV: Celé prázdniny, skoro dva měsíce jsem cestovala s tím ruksakem a kytárkou, dokud mi vydržely peníze. Předtím jsem ještě doma v Ostravě prodala celý šatník a všechno ... no a sbalila jsem těch pět švestek a jela jsem hledat lidi a kam bych se měla usadit. A tak jsem v roce 1976 v létě dorazila do Rychnova u Děčína. To je na takovém velkém kopci a na tom kopci stála hospoda. Do té hospody jsem vešla a tam seděli právě ti manželé Princovi a Jarda Kukal, který už je po smrti, známý fotograf undergroundu, se svojí manželkou. A já jsem si přisedla a už jsem tam zůstala. Aniž bych tušila kde jsem, ocitla jsem se v centru undergroundu. Jezdili za náma lidi z Prahy, z různých pronásledovaných kapel jako jsou Plastic People, DG 307 … Dneska jsou slavní, ti Plastic People, ale tehdá to byli mladí kluci, někteří byli moji kamarádi a nebyli to ještě žádné legendy, takže jsem se tam s nima stýkala tím způsobem, že ti kluci přijeli na víkend a pomáhali nám opravovat barák. Byla to naprostá ruina a my jsme to tam cihličku po cihličce nějak dávali dohromady a byli jsme tam jako stálí obyvatelé Květa Princová, její manžel Honza Princ, jejich dítě, Miluška Števichová, která dneska žije ve Švédsku a já (fungovala jsem za kuchařku). A pak později tam přišel můj budoucí manžel Zdeněk Vokatý, kterého zrovna pustili z kriminálu. Když řeknu z kriminálu, tak by si člověk pomyslel, že něco provedl. No ale on nic neproved, jenom hrál na kytaru na jednom „zakázaném koncertu“ – dnešní člověk by si pomyslel: „Co mají co zakazovat“, ale tehdá to bylo tak, že mohly vystupovat pouze oficiální kapely a ty, co vznikaly okolo, co neudělaly takzvané přehrávky, aby směly vystupovat, tak ty měly zákaz. 

Křest CD "Bojovnice snů", na festivalu v Trutnově 2008. Vydalo Guerilla records.

Nejdůležitější je uvědomit si podstatu dění v těchto letech. Je mi jasné, že pro dnešní mládež už je to nepředstavitelné ale v 70. a 80. letech, byla nějaká duševní svoboda naprosto nemyslitelná. Pokud dnes někdo hovoří o tom že si mohl koupit škodovku, tak jistě, mohl ale to není to životně důležité. Škodovku jste si koupit mohli ale ne vnitřní svobodu. A to si uvědomovala část tehdejší mládeže a to se také stalo trnem v oku státní moci. Hrozilo, že příklad těch, takzvaných mániček, přeroste únosnou mez. Oni přece po nikom nic nechtěli. Žili naprosto samostatně, nikoho se neprosili o nic a nikomu nesloužili. A to bylo nepřípustné.

...a potom jsem na Vánoce jela k mamince do Ostravy. Protože maminka už byla sama, po tom, co se táta oběsil, tak jsem jí chtěla potěšit, strávit s ní Vánoce. V Ostravě jsem zažila svůj první výslech. (smích) Jenže já už jsem byla v jiném stavu, krátce, ale přesto mi už bylo dosti špatně. No a oni si mě vychytali na nádraží a vzali mně na výslech. A  že jsem zatím neměla žádnou takovou vlastní zkušenost, byla jsem z toho dosti vykulená. Začali mně vyslýchat, a co to, že žiju s nějakýma příšernýma lidma v těch severních Čechách, a že bych se měla od nich okamžitě odtrhnout a vrátit se zpátky do Ostravy. V podstatě mi „radili“, abych od těch lidí šla pryč, že bych se ještě mohla zachránit, že by mně ještě mohli zachránit, jo? A já jsem zase říkala, že jsem v životě nepoznala tak vynikající lidi, že si za nima stojím, že to jsou nejlepší, nejcitlivější a nejpravdivější lidi, co znám. A takhle oni mne tam různě vyslýchali a pořád opakovali, že už tam nemám jezdit, že si zničím celý život a všechno a že vůbec ... A mně bylo hrozně špatně, mně se chtělo blejt, protože jsem byla  v jiném stavu a tam nebyl vzduch a mně bylo tak zle, že jsem si řikala: „Hlavně ať už mne pustěj.“ Oni mi přikazovali: „No ale na Silvestra tam nesmíte v žádném případě jet, jo?.“ A já jsem teda – protože už jsem chtěla být venku na vzduchu, tak jsem jim to podepsala, že tam na toho Silvestra do Rychnova nepojedu. A samozřejmě, že jsem tam hned jela, že jo.

To byla běžná praxe STB. Nátlak a vyhrožování. Ani těhotenství jim nazabránilo, chovat se jako zrůdy.

Na silvestra 1976 začlo podepisování  dokumentu Charta 77. Přátelé však Dagmat podpis, vzhledem k pokročilému těhotenství rozmluvili.

My jsme si chtěli žít svoje životy na těch domech, scházet se a dělat si svoji kulturu a nikomu jsme tím neškodili, byli jsme tam jenom sami mezi sebou, ale ani to nám netrpěli.

Dáša nakonec dokument podepsala pod vlivem událostí které popisuje:

Já jsem odjela do Ostravy, protože jsem musela najít práci. Nezaměstnanost coby příživnictví bylo trestné. V Rychnově nás po podpisu Charty vyhodili i z lesa. Odjela jsem do Ostravy k mamince a tam jsem ještě nějakou práci našla. Ale v té době, potom v lednu, když se uveřejnila Charta, tak začal šílený hon na chartisty. Pamatuji si, že v novinách stálo: Ta „Chátra“ a hrozně  hnusně psali o všěch lidech, které jsem znala jako vynikající, dělali mi domovní prohlídky, a nejenom u mně, ale i  v bytě u maminky, kde to přeházeli vzhůru nohama. Mně třeba ponižovali tím způsobem, že když mi dělali domovní prohlídku, tak našli nějaké deníčky, kde jsem si jako puberťačka psala kdeco, svoje první lásky nebo tak. To mi posměšně předčítali, aby mně úplně shodili. Já jsem potom kvůli tomu všechno co jsem měla spálila v kamnech, tehdá jsem ještě topila uhlím. Všechno jsme naházela do těch kamen, aby mě už nemohli takhle ponižovat. Nezůstaly mi žádné věci z minulosti na památku. Ale právě proto, že policajti takhle řádili a pozatýkali spoustu mých přátel, tak jsem dostala hroznou zlost a v tom největším honu na čarodějnice, na jaře roku 1977, jsem Chartu 77 podepsala také. A pak jsem zřejmě kvůli tomu, že jsem předtím tahala klády v lese, protože mě jinde nezaměstnali, měla potíže v těhotěnství a musela jsem několik měsíců ležet ve špitále v Ostravě, kvůli udržování těhotěnství. I tam mě pořád ještě chtěli k výslechu, ale primář je nepustil, šlo mi o život.

Teror a nátlak se stupňoval a když v roce 1980 přivázali jejího nejbližšího kamaráda Statopluka Karáska pouty k ústřednímu topení, v důsledku čeho měl popáleniny, rozhodli se všichni, tedy Svatopluk s rodinou a Dáša s rodinou k odjezdu do Rakouska. Rakousko proto, že Bruno Kreisky, tehdy nabídl všem disidentům politický azyl.

 

 

Kníže křtí ve Vagonu CD Najdi místo pro radost, které jsem hodila Magorovi do hrobu

Oblíbeným tématem v různých diskusích jsou peníze. Co o tom říká samotná Dáša? Odpovídá na otázku, jestli mohla přežít například z vystopení pro krajany:

Ne, ne, ne, ne, to ne, to … Samozřejmě nám platili cestu, nějaký malý honorář a sjezdili jsme všechny ty české komunity tady v Německu, ve Švýcarsku a všude možně. Ve Vídni jsem vystupovala nejčastěji, taky za účasti Karla Kryla. Ale žít se z toho samozřejmě nedalo. I když v té době mi Karel Kryl nabízel, že bych s nim mohla udělat turné po Americe, Kanadě, Austrálii, tříměsíční, jenže já jsem měla maličké děti a vůbec to nepřicházelo v úvahu, protože tady neexistovaly babičky nebo někdo, kdo by mi je hlídal. A z čeho jsem žila? Z počátku jsme dostávali podporu a pak jsem si úplnou náhodou, shodou náhod, jako že náhody neexistují, našla práci v grafické rukodílně. Tehdá se to jmenovalo Radierwerkstatt Zein, dneska se to jmenuje Werkstatt für moderne Grafik. Tiskne se tam moderní grafika, ale všechno se dělá výhradně ručně. A já jsem k té práci přišla tak, že moje kamarádka – evangelická farářka Jana Matulová – která zde žije, tehdá u nich zaskakovala, jenže pak ji onemocněla ledvina a musela jít na transplantaci a řekla mi: „Nechceš tu práci po mně převzít?“, a já jsem to vzala. Zůstala jsem tam celých 17 let a tímto jsem živila děti, takže ne nějakýma písničkama, nýbrž poctivou manuální prací.

Samotné začátky v Rakousku zkomplikovala další osobní tragedie. Když odjížděla, její babička a dědeček nesli velice těžce fakt, že přicházejí o milovanou vnučku. V den jejího odjezdu společne spáchali sebevraždu a to, spolu se smrtí její maminky, která zemřela krátce po revoluci, je pro Dášu Vokatou stále noční můrou. Sama se zamýší nad tím, jestli raději neměla zůstat a přežít kriminály. Přemýšlí že její nejblížší by byli ještě nažívu.

Snad, ale o to tu přece neběží. Krutý a bezcitný režim, zorganizoval hon na lidi, kteří byli pro něj smrtelným nebezpečím, protože chtěli žít podle svých představ. To co pro dnešní generaci je dnes samozřejmé, to tehdy nebylo možné ani v nejodváždnějších snech.

Dáša Vokatá byla jednou z těchto lidí. Patřila mezi ty, kterým se poté říkalo disidenti. Nebyla a není komunistkou. Za svou cestu ke svobodě tvrdě zaplatila. A její sny se nenaplnily docela. Sama přiznává zklamání ze současného vývoje v zemi a z postoje mnoha obyvatel.

V posledních létech se velice sbližila s Ivanem Martinem Jirousem. Bohužel, ani v této kapitole svého života jí nepotkalo štěstí, Ivan 10.11.2011 zemřel.

 

Vystoupení s Ivanem Martinem Jirousem na festivalu Trutnov 2003

Celý rozhovor s Dášou Vokatou o Ivanu Martinu Jirousovi byl otištěn v časopisu Instinkt.

http://instinkt.tyden.cz/rubriky/rozhovor/dasa-vokata-a-magor-jirous-odlisni-jen-pohlavim_26457.html

Celý rozhovor, ze kterého jsou v mém blogu červené ukázky, vedl s Dášou Vokatou Matěj Kundračík 20. ledna 2009.

Chtěl bych touto cestou poděkovat Dagmar Vokaté, za poskytnuté materiály ale rovněž za to, že mi její písničky svítily a svítí na mou cestu životem a že mi přinášejí klid do duše.

http://www.dasavokata.cz/

CD Dáší Vokaté je možno získat na adrese:

http://www.guerilla.cz/