Eutanázie, asistovaná sebevražda. Injekce a nebo vypijete džus s jedem pod dohledem lékařů. Ale proč tak složitě? Chápu, horší je to pro ty, kdo nedokáží a nebo nemohou skočit ze skály nebo se podřezat. Říkáte si, že to jsou ale blbé argumenty od člověka, kterého nic nebolí. Tak se na to podíváme.
Eutanazie pistoliImagio
Asi tak deset let jsem byl obětí šikany. Můj otec byl alkoholik, ve škole jsem patřil fyzicky k méně vyspělým. A strach k tomu všemu napomohl. Byl jsem tedy spíše samotář. A tak pokus o sebevraždu na školním WC nevyšel ani při asistenci těch nejbrutálnějších spolužáků těšících se na krev a pomalé umírání. Na psychiatrii mě přesvědčili, že taková forma sebevraždy není ta šťastná. A to ani v případě fyzické či psychické šikany.
Při plnění dvouleté vojenské povinnosti pokračovala šikana v jiné podobě. Můj záměr vyhnout se dvouleté službě skokem pod rozjetý vlak a spolykáním léků ze skříně vojenské marodky. A další cesta na psychiatrické oddělení v Olomouci, která byla zpestřena zdravením sovětských okupantů. Tehdy mě doprovázel vojenský pomocný lapiduch z naší posádky a zřejmě byl ze mě dost nešťastný. Když mě musel doprovázet i zpět po zjištění psychiatra, že jsem žádné léky polykat nechtěl a skákat pod vlak už vůbec ne. Copak jsem nějaký sebevrah? Odsloužil jsem si svých 25 měsíců a šel zpět do civilu.
Radost pominula upozorněním, že nesmím vykonávat svou práci a nastoupil do čety bývalých trestanců a svalnatců, kteří opět v šikaně pokračovali. Být fyzicky slabší se sklony k sebevraždě? To není dobrá kombinace, navíc málo placené místo. A tak se slovy: "Co mě nezabije, mě posílí," jsem vyházel všechny šatní skříňky na našem pracovišti z okna. Přece nebudu skákat sám, nejsem sebevrah. Dali mě raději na mnohem lépe placené místo.
Mnozí si řeknou, copak nám to zde autor vlastně chce říci? Co to má co dělat s eutanázií a bolestí? A tak jsem si ještě v dnešní MF Dnes přečetl příspěvek mého oblíbeného autora Karla Steigerwalda, že Hitler sice dělal deficity, ale věděl si rady. A uvědomil jsem si, kolik té bolesti zažili týraní a šikanovaní vězni (hlavně Židé) v koncentračních táborech. Jakou měli touhu žít. A byla to bolest, kterou si dnes málokdo dokáže představit. Byť pro mnohé byla smrt vlastně vysvobozením. V tom by asi zastánci eutanázie souhlasili. Jde o to, zda se to dá srovnávat.
Když mi selhaly ledviny díky vysokému tlaku, který byl způsoben neustálým psychickým nátlakem nejen v podobě šikany, ale i touze něco dokázat později. Potom rozvod, tím oddělení od svých dětí. Ale byl tohle důvod? Určitě ne. Neustálé záchvaty při velmi vysokém tlaku, nevysvětlitelné hypoglykemie a různé jiné potíže. Jeden lékař tvrdil, že nepřežiju, druhý, že ano. Dialýza, která se popisovala v různých časopisech jako zásah do svobody člověka, a jeho rodiny hlavně. Zátěž pro příbuzné... Já byl rozvedený a jezdil jsem na Slovensko.
Dva roky dialýzy, potom transplantace, léky na snížení imunity v období kdy se hovoří o jejím zvyšování kvůli prasečí chřipce. Nedostatek vakcín. No, nezbláznili byste se z toho?
Seděl jsem s jedním člověkem v kavárně a hovořili jsme o tom, co může být ještě horší, abych měl důvod spáchat asistovanou sebevraždu. Ve Švýcarsku vypiju nějaký jed a bude mě to stát několik desítek tisíc korun. Není tedy lepší skočit ze skály a zadarmo? A ušetřené peníze za eutanázii věnovat dětem na studia? A tak do Švýcarska na kliniku Dignitas nepojedu. Ale mohl bych, když mě ta blbá cukrovka přepadne u autobusu, do kterého se hrnou invalidé o francouzských holích, byť před tím kličkovali mezi kamiony a krátili si cestu přes výpadovku na Prahu. Pak trpí bolestí, tedy mluví o tom celou cestu.
Ten člověk v kavárně dodal: "Co chceš vole. Máš obě ruce a nohy. Co ti, co jsou připoutáni na lůžko a pořád je něco bolí."
Napadla mě Monika, která už není mezi námi. Nemohla se hýbat, ani mluvit, nic.
Dlouho jsem se zamýšlel sám nad sebou: "Nic mě netrápí, mám tři ledviny, rozpíchané tělo od inzulínu. Jsem unavený, naštvaný. Ušikanovaný, pořád mě něco bolí, občas někde upadnu. Nespím i celé noci, abych se druhý den tvářil jako vrah, nebo sebevrah. Ale kdo ví. Měl bych důvod, kdybych neměl nohy, ani ruce a strašné bolesti?
Jaký je tedy vlastně důvod k uzákonění eutanázie podle švýcarského vzoru kliniky smrti Dignitas? Ono totiž nikdy nevíte, kdy vám bude nejhůř. Kdyby se mi ta asistovaná sebevražda na školním WC povedla, byl by tento článek kratší. Ne, nebyl by žádný. Nikdy bych nenapsal z vlastní zkušenosti, že eutanázie je hloupost. A znám spoustu lidí s chutí něco tvořit, kteří denně trpí bolestí a také nezájmem. Ale i ti, kteří mají spoustu známých a nic je nebolí. A jsou zastánci této asistované sebevraždy.
